BOK VEDLE BOKU...

Bok vedle boku v před jdem tesknou bědou žití;

leč mezi námi vždy se mocná šine zeď,

tak vysoká, že – žel! – ni za ruku se vzíti,

ni na se nelze pohledět.

Je slyšet časem sic hlas něhou obetkaný,

druh jméno druhovo tu s touhou pronese:

však jaká úzkost to, když k tobě s druhé strany

pláč bezútěšně ozve se!

Když večernice svit, jejž s bolem v srdci zříme,

dvé šťastných spojuje ve vyrovnaný sen,

nám, v kterých nadarmo tak mocná žádost dříme,

nic nepatří než slzy jen.

Má družka chvílemi se zastaví a hlasem,

jejž bolest přemáhá, mne volá zoufalá:

mé nohy mdlé jsou, mdlý, až k smrti znaven, já jsem

a žalem klesám bezmála.

A jindy okamžik to pro mne kalně šerý,

kdy slyším s jinými ji potichu se smát;

vztek, záští, žárlivost i muka nedůvěry

o srdce moje začnou hrát.

Ba, mysle na muže, jenž zří k niv roztoužení,

dím k sobě: spolu as co činí v úkradí?

Což necítí, že nic, nic hnusnějšího není,

než takto-li mne podvádí?

Když posléz přece jen část zdi se k zemi shroutí,

druh druhu vášnivě se v náruč rozletí;

a naše lůžko je kdes prostřed křů a proutí,

kde trní píchá v objetí.

Při prvním polibku vše naše zjihnou strázně;

vše mimo přítomnost nám ničím zdá se být:

vždyť lásku, pro sebe jež má tak málo prázdně,

by jinak nebylo lze žít.

A znovu každý z nás, svou sudbou jak je veden,

za povinností jde, jak rozum káže mu;

a šťastni skoro jsme, že po den aspoň jeden

jsme k nebi zřeli stejnému.

Zda jednou stuleni my v jasnou půjdeme dál,

po cestě společné, jež volna, bez přehrad,

tak, aby u nohou nám stejný prach se zvedal,

a jediný jen stín se klad?

Či spíše naposled jdem země končinami

a v zatáčce, kam vmet nás osud prokletý,

my shledáme, že vše, zeď, cesta i my sami,

se smrti řítí v ústrety?