BOL V PŘÍRODĚ

Bledý měsíc sám a sám se

jasným nebem houpá,

ztichlou pláň – jak matka děcko –

v bledé záři koupá.

Přišlo pláni jako děcku

při koupeli spaní,

měsíc s osamělé výše

hledí smutně na ni. –

Kráčí mladík světlou plání,

k měsíci se dívá,

hlavou svou jak k smrti zemdlen

vpravo, vlevo kývá.

V tváře bol se mocně vrývá

jako v srdce meče,

tělo sotva že se drží,

noha sotva vleče.

„Když tak hledíš, luno, na mne,

vždy se mysli zdává,

že to obrovská umrlčí

na mne kývá hlava.

Myšlénky jen ze hřbitova

zář tvá světem leje,

a mé choré srdce touhou

po smrti se chvěje.

Ach, jakž jsi ty se srdcem mým

v přepodivné shodě –

ach, kdož může cítit se mnou

bol ten ve přírodě!“

Sotva dořek, přemožen už

mdlobou k zemi sklesnul,

utichnul a může býti,

na věky že zesnul.

Stíží zrána mladý život

zase vzkřísit mohli,

stíží zase mladým oudům

k vládě dopomohli.

Mladík o noční ví mdlobě,

žádného se neptá,

jen ret modrý, porosený,

tajného cos šeptá:

„Věru už se neopiju,

nehodno to muže,

a když prospí noc snad v trávě,

nastydnout se může!“