BOLESLAV JABLONSKÝ.

TY’S odešel, když k nám přichází vesna,

k nám slunný den a ty’s odešel spat;

hle, sněženka již probouzí se ze sna,

já skřivánka už slyšel zazpívat,

a právě když s tou písní vzlét’ jak střela,

já doslech’, tvá že píseň osiřela.

A šla ta zvěst po širém českém kraji,

já nevím, jak se dotkla srdcí všech,

já jenom vím, po našem luhu, háji

že píseň tvá šla jako jarní dech,

a kraj když chvěl se zimních vichrů letem,

že ty’s jej celý obsypával květem.

A rozlétly se jako hejno ptáků,

ty tvoje písně českou krajinou,

a ty jsi pěl jak slavík za soumraku

tou noční, mrtvou, hluchou tišinou,

a nad krajem když rozbřesklo se ráno,

ty’s umlknul, – mělť slavík dozpíváno.

A písní jinou hlaholí kraj širý;

kde ty jsi lkal, tam jiní vítězí,

kde’s doufal jen, tam pevné teď jsme víry;

jen ať tvé lásky pevné řetězy

jsou kotvou všem! – a ty’s co zřel jen v snění,

ten kraj se zastkví jarní pod zelení!

A ty’s ji sel, – kdo může přát si více?

a se sněženkou odešel jsi spat,

a pod náš krov se vrátí vlaštovice

a letos bude slavík klokotat

už přes tvůj hrob. – Ty uslyšíš ho ze sna,

až kdys ti poví, – že je v Čechách vesna.