BOLESLAV. (SCENA PRVNÍ.)

Dnes již? – dnes, dřív nežli slunce vyjde,

Tebe znova pohřešiti mám?

Samodruhu, bratře můj! o strašně,

Strašně tiskne hřích tvůj, Boleslave,

Syny tvé i dcery! – Znova mám

Loučiti se s tebou, bratře můj;

Víc, o víc než bratře!? – Jak mi smutno! –

Právě jako tenkrát, v slavný Řím

Kdy mne vedla mnoholetá pouť.

Oplakávati kde otcův hřích

Měla jsem odloučená od vlasti,

Uzavřena ve zdech klášterních,

Daleko tak, daleko od tebe. –

Nelze bylo mi bez tebe býti;

Netěšila obloha mne jasná

Italie krásné; vůně myrty

Nevábila k radosti, jen k žalu.

Opuštěná co hrdlička v skalách

Plakala jsem sama, sama! – sama!! –

Nikdo nerozuměl pláči mému,

Jako tvému druhdy, samodruhu!

Sami dva jen rozumíme sobě,

Oba rovný, stejný tiskne žal;

Vyvrženi co na ostrov pustý,

Vkročili jsme v bezradostný svět –

Bez sebe jsme sami – osamělí! –

Jak mně možno bez tebe tam býti? –

Lze-li člověku jest samotnému

Přebývati v pustinách rozlehlých?

Šírá poušť, noc tmavá; každý strom

I lůna bledá lkají sice s ním;

Však ach – nepoznají pláče jeho;

Lkání druha neuleví žalu,

Jaký tiskne smutné srdce jeho,

Leč kdy jeho spolusmutný druh

Porozuměv žalu jeho pláče.