Boleslavu Jablonskému.

Na rtech úsměv sladké vesny,

v srdci zápal, v duši tužby:

vzpomínáte, druzi moji,

na ty naše bohoslužby?

Vzpomínáte, jak jsme v slzách

čítali ty drahé řádky?

A ten ručej zvonil k tomu,

jak hlas dětský do pohádky.

Zmlklo ptactvo v lůžkách olšin,

ztichl větřík na haluzích,

když Tvé písně, Boleslave,

zazvučely v smavých luzích.

A jak večer uslyšel je,

zamyslil se, dumal s námi,

rozplakal se, hvězdy plakal

nad horami, nad vodami!

Vzpomínáte, soudruhové?

Kdež ty krásné nyní doby!

Dávno k pluhu skutečnosti

život jal nás do poroby.

Kdež ta říše plna kouzel,

kdež ty zámky, božstva, víly?

Smutně jsme se probudili

ze snů mládí – u mohyly.

Ach, co krásných ideálů

pochováno, oplakáno –

a juž nikdy, nikdy více

nesvitne nám zlaté ráno?

Nevypučí v květy rudé

v mladá srdce padlé sémě?

Nezaplesáš nad tou krásou,

země drahá, rodná země?

Nikde, nikde odpovědi!

Cizím mláď se spíjí vínem,

v prach se vrhá před nahotou

a pak spita úpí: „Zhynem!“...

Ne, ne, matko, nezhyneme!

Lásky jen nám zapotřebí,

a vyrveme blesky peklu

a strháme hvězdy nebi!

Udeř, pěvče, v struny hněvné,

zapěj píseň nejníž z dola,

a Tvé písni v celé vlasti

nikdo věru neodolá!

Boleslave, holubičko,

uvězněná v bratném sadu,

vrkající přežalostně

po své vlasti od západu;

Nemohoucí rozpjat křídla,

osušiti vlhké víčko:

jak Ti žehná sirá země,

naše česká holubičko:

„Za Tvé písně usedavé

bůh Ti zbaví čelo mráčku,

zachová Tě, abys viděl

svobodu mou, můj synáčku!“...

Jaké jsou to sladké zvuky,

jaká jsou to čárná slova,

že se srdce touhou chvěje

při nich, pěvče ze hřbitova?

Jako Tebe, kdy jsi našel

místo matky rov jen malý,

tak mne schvátil na hřbitově

smutek kdysi neskonalý.

A jak Tys pak lásku přenes’

na svou druhou matku bědnou,

tak se zdá mně, že mi matka

obživla v ní ještě jednou.

Žádejte si píseň pro ni,

a já vzpěju po mládecku;

žádejte si krve trochu,

a já dám jí krev svou všecku!

Dřív však houknu: „Nezhyneme!

Lásky jen nám zapotřebí,

a vyrveme blesky peklu

a strháme hvězdy nebi!“