BOLEST OKLAMÁNÍ.

Dům bílý zval kdys v tichu modřínů...

Dnes nemilují už ty oči známé.

My stokrát přešli jednu roklinu,

a ku podivu: dnes jí nepoznáme...

My znali kouzlo smíchu. Na polích

my poslouchali obilí se smáti,

smích pídimužů a žen lesních smích...

My naslouchali... Lesů šum se zdvih’.

Leč v lukách měsíc chtěl už zadřímati...

My nad horami orly zřeli plout,

to byli orli poslední, tu zbylí...

My musili si pozdě vzpomenout:

proč přilétli v svět pídimužů shnilý?...

My potápěče z vln jsme čekali...

Proč dosud nevyplul v tmu stále větší?

My bolest oklamání přestáli...

Cos promlouvalo k nám... Však neznali

jsme záhy souvislost těch božských řeči...

My řeku přešli, která hučela,

nám po tom hukotu se stesklo časem...

My krčmu přešli, zpěvem zvučela,

a my se s jedním neshledali hlasem...

my lesem šli a bolest mlčení

se na paty nám znovu zavěsila,

to byla krásná bolest, ticho v ní,

chlad podzimní, jenž zavoní,

a mlha života tak šeře bílá...

Mluvilo něco?... Člověk zachází

za lesy, lada, za stříbrné řeky...

Kdos volal nás? – Ozvěna narazí

do divých skal, jež navršily věky...

Ozvěna volá... ohledném se zpět.

Vteřiny přešly – slovo oněmělo...

Vše vyznělo jak z hrobu naposled,

tak nečekaně, studeně, jak led,

a jak by úžas prodloužiti mělo...