BOLEST VESMÍRU.

Jsou schmuřeny tak štíhlé pinie; již slunce nesvítí,

v posledním těžkém vzplanutí propadá pod obzory.

Hladový vlk jde na cesty, ni zdechlin v kraji necítí,

neb zavřela se země již a pod sněhem jsou hory.

To mrtvo těžké v srdcích nosíme, již vše jsme přežili.

Jsou ještě srázy hluboké, v nichž krví potok rudne.

Hoj – budem volat v planinách, ty mrtvé bychom křísili...

však prázdni přijdem. Nepůjde tak nikdo v touze bludné.

Nervy jsou ještě zjitřeny, ty otupíme docela;

shasneme světla blýsknavá, jež nejvíc v duších dráždí.

Té staré síly není již – a všechna síla shořela.

Pro život osud rodí nás a pro život nás vraždí. –

Nádherné slunce planulo a zvolna, zvolna vychladne –

krev je již černá, sražena a ještě tělo třísní,

to tělo krásné, citlivé, jež v atómy se rozpadne –

pak v nových formách příroda svou věčnou bolest vysní.