BOLEST VYHNANCE.

Mariin synu, největší proroku,

příteli tichý hříšnic a otroků,

laskavý průvodce všech, kdož tápavě, němě

bloudili po lánech této radostné země,

ubozí slepci, zděšení cizinci jen.

Za jejich s tichou důvěrou podanou ruku

všechny jsi jako beránek něžně a jemně

v daleké království tiché radosti veď,

jako před vánoční stromek dvojici vnuků

dětinně šťastný, úsměvně blažený děd.

Dobrý a léčivý jako churavým májový den.

Miláčku bědných, zdeptaných životem zlým,

které jsi zahřál vždy sladkým objetím svým.

Pane můj! Kde jsi teď – –? Proč jsi odešel v dáli –?

Rád bych, tak teskně a nyvě, bolestně rád

opět, Ó nejsladší, na tvář před tebou pad',

zažvatlal naivní modlitby s důvěrou sladkou,

jako kdys se svou dumavě tesklivou matkou,

když se náš tichý pokojík šeřil.

Rád bych, tak rád se navrátil, dětinsky věřil

ve vše, cos učil o něm, jenž vidí a řídí

osudy zemí a světů, květin a lidí.

Ó, bych moh' v tobě s celou svou rodinou žít!

Jak bych byl šťasten! Jak navždy uleh' by, ztich'

nepokoj úzkostné duše u nohou tvých!

Najdu tě, nejsladší pane, přece zas jednou –?

Poznám tě v žití –? Holubí oči tvé sladce,

úsměvně na mne, smutného, bědného shlédnou,

nebo již musím na vždycky sám a sám jít – –?