BOLEST.

Na mračna posadím touhu,

do deště vydýchám duši. –

Cítíte umdlené hlavy,

jak tvrdě cos ve mne buší?

K slunci jsem vztáhl své ruce

k božímu, velkému slunci,

které tu svítilo jasně

a dýchalo život i žár.

A zaplakal, zaplakal smutně,

když mi „cos“ rozhryzlo duši:

veliké, ohromné kdos

tisíce minulých věků.

Vůkol vše mlčelo temně,

vesmír dál točil se klidně,

jen já stál malý a slabý

přiražen k zemi s otázkou: Proč?