Bolest.

Kentaurů divoký boj dozuřil.

Jak po bouři když letí mračen tříšť

servána větry dálným prostorem

a za ní strží rozvířený prach

jak nové mračno v sloupech obrovských:

tak uháněla v dálku divých plecí,

mohutných boků, tvrdých kopyt změť,

hřív vlála tříseň krví zbrocená,

až temnou skvrnou na azurném nebi

ten zanik’ rej, ta honba a ten vír.

Jen stranou na vysokém útesu

zbyl statný Chiron; sporu druhů svých

on neúčastníval se, polobůh,

spíš hleděl slovem mírné rozvahy

pud vášní jejich krotit živelních,

a když to nešlo, raděj odešel

hloub v temný hvozd neb v skalné rokliny,

kde boje vzdálen blíž měl ku hvězdám.

Však tenkrát nemoh’ vyhnouti se boji,

on musil ztrestat velké bezpráví,

on nemoh’ nechat křivdu zvítězit;

a takto veden citem práva jen

šíj vzepjal žulovou i skalnou plec,

kde žíly jako svazy dubové

pod krve nabíhaly přívalem,

a v boj se dal, však tenkrát neblahý.

On zvyklý zdaru, podleh’ přesile.

Teď opřen o skalisko stál tu sám

a zasmušilý do dálky se díval,

kde rozvaděný jeho druhů tlum

se ztrácel, sršánů jak splašený

roj ulétal by z kotlavého jilmu.

O příkrý opřen tes v dál pohlížel.

Kraj pod ním prostíral se hornatý,

tříšť skalná, plná srázů, výmolů,

kam cesty neschůdné ryl pouze déšť,

směs balvanů, kde pouze vichr spal,

když větrnou se honbou unavil.

Ty skály byly ploché, čtyřhranné,

jak stoly pro obry ku nočním kvasům,

ty příkré, zubaté, by na jich ostny

se mohla v cárech mlha věšet líp,

ty bez tvarů se v jedné zřícenině

jak moře kamenité skláněly

vždy níž a níž ve stupních nesmírných,

ve závitcích a ryhách, plné skulin.

V těch suchou dlaní chytila se kleč

se plazíc bídně mezi výmoly.

Ve velkých vzdálenostech osamělý

dub křivil se, div nízkou korunou

a mozolnými snětmi nedotýkal

se lože skal, zkad vyrost’ před věky

jsa nucen jimi údy mohutné

jen podle jejich křivit rozmaru.

Kde skalnatá díž tato veliká

jak amfiteatr v pláň rovnala

svá rozmetaná skalisk sedadla

a přecházela v rovné k obzoru

tíhnoucí ostré čáry, tam juž prsť

se zachytla a na ní bujel vřes,

tam lítal pták a včela bzučela,

tam jako dvojí stuha stříbrná,

jsouc plna zátok, vírů, klikatin,

se v slunci řeka leskla, spící had.

Tam ještě níž, kde v páru bělavou

vše tajilo se, snad juž hučel hvozd,

v němž v trylky pastýřovy píšťaly

se míhal skotu táhlý, smutný řev

a v tance dryad satyrů zněl smích.

Tam začínala říše lidí juž,

pohádka jemu; v pustých skalách sám

zřel v prostoru to velké divadlo,

kam pralo žhavé slunce polední

jak rozžhavená smolná pochodeň.

Žeh jeho ležel ohněm na skalách,

jež v bělo přecházely v ostrém světle,

se rýsujíce v modrém blankytu,

jenž beze mraků jako modrá propast

se hloubil v bezdno, pohár zvrácený.

A kolem ticho bylo hluboké,

že kentaur slyšel srdce svého tluk

pod koží kornatou, i krve pouť

žil bludištěm.

Tu náhle tělem jeho,

jež ovládalo velké umdlení,

cos projelo, jak slunce paprslek

by žhavý cestu našel v svalů spleť,

v nich zabloudil a nemohl z nich ven,

a oheň svůj v nich zvolna rozléval.

Pak pocit divný, jemu neznámý,

té palčivosti kráčel v zápětí,

jak drásal by kdos tupým žebrem skal

mu útroby, pak zas jak ve proudu

by stékal po pleci mu roztavený

kov, jak jej vídal v dílnách, Hefaistos

když v kadlub z hlíny hnal jej umnou rukou,

ať otci Zevu démantový štít

chtěl vyhránit, či Martu brnění.

A slunce žehem rostl tento cit;

juž bodal v ostrých úderech, v nich hýřil

jak zpitý Faun ve hroznech strhaných.

On cítil krev, jak se mu zažíhá,

pot horký v mrazivý jak přechází,

a divný pocit jak se rozlévá

mu z plece v celé tělo přívalem,

jak v ohni celý stál, jak v Nessově

kdys rouchu na hranici Herakles.

Tu palčivostí veden sklopil zrak

a viděl tam, kde lidský těla tvar

přechází v spoustu údů zvířecích,

že zeje velká rána, hluboká,

zkad otvorem se žene černá krev,

jež crčí v skály, sem tam sedajíc

na krátké srstě husté čupryny.

Byl raněn v boji, zřel to teprv teď,

však onen pocit byl mu neznámý.

Když jindy v divém honu o závod

neb honbou v pádu rozryl kůži svou,

neb ve úderu divém, v prudkém skoku

o bradla skal když prudce narazil,

tu nevšim’ sobě ani rány té,

cos hlavou jemu zahučelo jen

a zmizelo. Však tento nový pocit

byl strašlivý, a stále rost’ a rost’

pod sluncem, které nad ním sálalo

a k němu nížilo se výhní svojí,

jež změnila se na dva rudé rty,

ssající valem těla jeho krev.

I zaúpěl, však divým rykem tím

jen zhoršil bolest, která divoce,

jak smála by se jeho úpění,

se vzpjala jako vyplašený býk,

jej rohem tupým slepě deptajíc.

I myslil teď, tím jistě slunce vinno;

i začal utíkati před sluncem,

vše sebral síly, jež mu zbyly ještě,

v cval dal se skalin bradly dál a dál,

za sebou krve nechávaje sled;

však neúprosné slunce bylo za ním,

kam obrátil se, tam zřel jeho tvář,

tam viděl ústa ssající mu sílu,

tam viděl šípy, drtící mu hruď.

Strom listů neměl krov tak neproniklý,

štít skála nenastavila mu vstříc,

kam nevniklo by šílené to slunce,

jež v Briarea teď se proměnilo,

jej kamenujíc paží svojich stem.

Tu na nejvyšší skály vyběh’ štít,

a chtěl se vrhnout v propasť, však i dole,

kde skalin tíha vyhloubena v číš,

ze stěn i dna té černé propasti

se smálo naň to neúprosné slunce

vstříc světla výskajíc mu jazykem

a budíc v něm ten pocit neznámý,

jenž jako Erinye před ním stál,

prst na ústech a v tváři strnutí.

I odvrátil se od propasti zpět

v tříšť kamenitou v nový trysk a cval,

že divý vítr jemu nestačil,

přes balvany a strže, výmoly

hřměl jako bouře dolů k rovině

a kvílel, úpěl a pak v divý řev

se pustil jako býků celé stádo,

i běžel jako poutník zděšený,

jejž veliký Pan smíchem vyplaší

kdes v pustině, kde ticho vladařem.

V tom jeho ryku, vytí, úpění

se poprv bolest celá ozvala.

Ve mraku orel, Oety končiny

jenž prolétá, myšlénka perutná,

se zastavil v své pouti oblačné,

svá roztáh’ křídla, tměl se jako bod,

k té děsné obludě v důl shlížeje,

jež s řvaním pod ním tepala tam zem.

Rys chvatně v skalné doupě zabočil

a lvice ustrašená mláďata,

jak z dálky on k ní supal jako bouř,

do tlamy vzala jedno po druhém,

je z písku odnášejíc, kde si hrála,

v šeř stinné sluje; daněk, jelen, laň

jak stíny plaché před ním prchali

v houšť neproniklou hvozdů odvěkých.

Tam nyní vrazil, avšak i zde snětmi

se slunce smálo vstříc mu pošklebkem

a bolest neustala hlodati

jej zaplavujíc ohně kaskádami.

I běžel dál, jak třtiny lámaje

kol podrost doubců; zástup pastýřů

prch’ rovněž hned, jak zdálky zavznělo

dřev praskání a štěrku sypký pád,

dech hrudi skalné, kopyt dunění.

Tak divou honbou prchal dál a dál,

skrz lidská obydlí se hnal jak mračno,

strach všady sil a úzkosti a děs,

a neustal, až skalnou našel sluj,

kam před sluncem se skryl, však bolesti

hlod cítil dále, však již mírnější,

neb skalin chlad, kde voda od stropů

na hrozny, stvoly stydla stékajíc,

mu lahodil, že divá šílenost

ustoupla aspoň tupé bolesti,

jež hlodajíc se v sebe zabírala,

že bylo možno aspoň snášet ji.

I nevěděl, jak dlouho na mechu

zde ležel schvácen; sluj se tměla již,

jen matné svity na prahu jí hrály

jak zlaté mříže; slunce zapadalo

kams do moře, a stíny valem v svět

se hrnuly, jenž splýval v šedý chaos.

I poslední juž zhasly paprsky

před sluje vchodem, byla svatá noc.

Tu pozved’ Chiron hlavu zemdlenou

a cítil lázeň chladu běžet údy

a osvěžení, vstal, ač bolest stále

mu rvala útroby, a v nový pochod

se zpátky dal do rodných svojich hor.

Myšlénky pomalu se vracely

mu v leb, jež dosud zela prázdnotou,

jak první včely v opuštěný úl,

jenž sršánů byl stádem zdrancován.

Teď cválal zvolna, v stíny chladivé

se tulil podle skalin sám jak stín

a cítil, že cos většího je nad ním,

než o čem dosud věděl v přepychu

své plné síly; ovšem neznal to,

však badal v tom svou myslí vnímavou.

A než se octnul na tom útesu,

zkad divý ten jej pocit vyplašil,

juž hvězdy prostorem se vznítily

jak strážné ohně na hranicích věčna,

jak velké oči steré bez víček.

Svět pod ním v jednu změť se rozplynul,

skal spousty ztmělé hřbety roztáhly

jak spící nestvůry a v tuto tiš

ku hvězdám zalkal kentaur žalobně.

Pláč jeho, zprvu bystřeň divoká,

se v majestátní řeku konejšil,

a v klidu vyzněl, kterým dýchala

kol nesměrná ta divá příroda:

Ó běda! běda! věční bozi! žal!

žal nesmírný! Ó jakou novou muku,

ký neslýchaný a neznámý trest

jste vymyslili, nesmrtelní bozi,

ký žár a hlod, ký hnět a žhoucí var?

V plen vašemu jen vydán rozmaru

teď nevím, ke dni den, co přijít může

a rvát mi útroby a prát mi v leb?

Čí as to dílo, koho vyzval jen,

by vymyslil tu novou muku Zev?

Jsou blaženější stíny v Erebu,

kde v sladkém přecházejí mlčení

na louce v asfodelech bez paměti.

Však tato nová muka bez konce

je dílem jistě vaší závisti,

ó nesmrtelní! Co jsem provinil?

Já klidně kol jsem těkal po horách

a slunci těšil se! Ó běda! žal!

ó muko hrozná, ztiš se, hydro zlá!

Již celý vesmír, velká příroda

mi tmí se v zraku, na jazyku hořkne

mi podávajíc trudu novou číš.

A to je nejhorší v té nové muce,

že netěší nic, začne-li mne rvát,

ni ptáka zpěv, ni kaskad šumění,

ni lesů divozářná veleba,

ni přelétavá mračen nádhera,

ni západ, ani zora vítězná,

ni noci majestát a hvězdy v ní,

ni dávných dějů rozmanitá zvěsť

o země přeměnách, o válkách bohů,

ni tuchy příští, nic tě nepoutá,

jen hrozný osten ryje v krvi, v těle

a v lebku kladiva ti hřímají.

Vy zatím klidně v světle věčném dlíte

u zlatých stolů, Hebe plnou číš

vám podává, své vděky Gracie

a celý Olymp zvučí vaší slávou,

co já zde trpím; snad i radost máte

z té bezvinné mé muky, možná však,

že též vám divné to, co neznáte,

že jako přelud před vámi to stojí

jak příští přírody a světa vládce,

že přehlušiti jen to chcete smíchem,

Mus prozpěvem a plesným zvukem strun.

A já tu první něco znám a chápu,

ač nejasně, co vám jest hádankou:

hrot bolesti; já tuším, ač jsem první,

že nejsem poslední z těch, za věno

jimž připadne, až nebude vás víc.

Já v nestvořený posud svět se dívám

a síla roste z mojí bolesti,

jíž v klidu mohu vám se vyrovnat.

Stín z muky mojí padá na vás zpět,

co na moji skráň první světlo padá!

Tak Chiron lkal a hojné slzy jeho

roztály v rose, v níž se Zora smála.