BOLEST

Po žáru poledne vždy noci chlad z luk vane,

když smavý letní den už v modrý soumrak zhas,

ton každý zmlkne, jenž se tmou nad vodou třás,

a v posled jako krůpěj v moře ticha skane.

Po mezi rozváty jsou bouří růže plané,

na zemi leží ušlapaný plný klas,

sen, motýl zlatý, za svítání prchne v ráz

a echem v skalách hasne výkřik duše štvané.

Co barvou hýřilo, už zvolna v šedi stmělo,

co láskou křičelo a lačnou duší hřmělo,

zní jenom tichou hudbou dávno zašlých jar.

Tak v konec zhyne každá naděje a víra,

vše v mlhu tratí se a padá v smrt a zmar.

Jen bolest občas spí, však nikdy neumírá.