Bolesti.

I přišly bolesti, odešly zas,

jak přišly, odešly právě,

však něco z nich zbylo, co v každý čas

se zachvěje jak rosa v trávě.

I přišly radosti, prudký jich žár

vše spražil touhy a přání,

však srdce být nemůž' suchopár,

když bolestí stopu si chrání.

A ptáš-li se udiven po letech,

odkud ta svěžest v tvém nitru?

Tím věčná je, uzrál jsi v bolestech

a tyto kynou vždy k jitru.

Mou hlavou táhne tichá idylla,

jak nikým ještě sněna nebyla;

po dobré noci vzbuditi se k ránu

v tom vědomí, že celý dlouhý den,

má myšlenka a duma a můj sen

jsou zcela moje, zřít v své duše ránu,

jak zvolna hojí se ve klidu tichém,

a chuďas, pohne-li mých dveří víchem,

že neodejde jistě bez almužny;

dech kolem cítit jedné duše družný;

na procházku se těšit ku poledni,

pak trochem práce vyplnit den všední,

a k večeru do blízkých zajít borů

jen sami dva v přátelském rozhovoru,

bez falše, shonu, lstí; v té víře pevné,

že jak dnes bylo, bude zítra zas,

nést krůpěj na dně duše svojí zpěvné,

jež v svitu vlídných očí zaplá v jas

a ryzí plá a temnem dále svítí –

Což, Bože, zázrakem je také žití?