BOLESTI.

Ó, měl jsem také v žití jasné chvíle,

kdy vlídná zář mé oblévala hrudy –

však na píď slunce přišla stínu míle,

květ radosti hned udusily trudy.

Když slunce na mé chudé pole padlo,

jak tisknul jsem se k hrudi tvé, ó, země!

Pak v srdce mé své ostří vrylo rádlo,

stín slunce skryl a padl na mé témě.

A hned jsem cítil, země jak mně mizí,

jak mezi ní a mnou se trhá příze –

co drahé bylo, chladné je a cizí,

a vysoko se vznáším v bílé říze...

A z krásného zas oka paprsk padnul

v mé duše úvrať, po světle jež žízní,

květ kalíšek zved’, jenž tu k smrti vadnul –

ne k životu však, jenom k další trýzni.

Já mnil, to u mne Radost stojí žena,

a povedu ji k svatebnímu loži...

Však místo ženy – Bolest zkrvavená,

a místo věnce svatebního – hloží...

Ať k srdci pronikne hrot kopí břitký

a ruce mé ať zbodnou hrubé hřeby!

Již z duše k zemi potrhány nitky –

a sestra Bolest povznáší mě k nebi!