Boly mého srdce. (2.)

Kvítko jak po vláze roztoužené

k nebesům vysílá povzdechy,

od blankytu ždajíc útěchy:

tak mé k Tobě srdce zkormoucené.

Jako ptactvo tichne okouzlené,

slavíka když slýchá výdechy,

řinoucí se jemu na spěchy

z hrdélka zpěvného vylouzené:

Tak kdy zpěv Tvůj slyším v tichém loubí,

a s ním zvuky loutny dojemné,

mysl truchlá s klidem se mi snoubí.

Ale mír ten z duše mi hned mizí,

že Tvá ústa čarná místo mne

celovat, ach, rtové budou cizí! –