Bolzano.

Po divé bouři, ve které duch lidský

své zdrtil okovy

a v boj se pustil mocný, gigantický –

klid nastal hrobový.

Tma noci opět roztáhla své sítě

nad spící Evropou,

ten k světlu smělý let byl sražen hbitě

reakce potopou.

Klid. – Ticho. – Myšlénka kde jaká plála,

se v popel stulila,

a v stínu žalářů vlast sirá stála

jak velká mohyla!

Po špičkách musil plížit se, kdo chodil,

šeptat, kdo mluvit chtěl,

kříž halil v stín svůj svět – a kdo se zrodil,

strach u kolébky měl.

Ó děsná doba! – Jest však vlastnost světla,

že temno proletí,

pruh jasu, v němž zem liliemi zkvětla,

má slunce v zápětí.

Šer jitra posýlá do spících polí

své zpěvné skřivany,

a vítěz den se vznese nad údolí,

a mlhy – strhány!

Tak stalo se v té mrtvé, hluché tíši,

v níž minulý spal věk,

on povstal, na čele jas jiných říší,

zář velkých myšlének!

On učil pouze, nabádal a radil,

zdroj lákal z tvrdých skal

a zjevem svým svět v harmonii ladil,

zpět dal mu ideal!

Svět vzal mu vše – však přec jej neoklamal,

v svém srdci on měl skvost:

on ze všech růží ostré trny lámal,

zrak zvedal v budoucnost.

Půl mudrc a půl apoštol on kráčel

do zápasu jak v ples,

jak Hus chřest okovů za sebou vláčel,

jak Ježíš kříž svůj nes’.

By lidstvu získal ztracený zas eden,

v boj vyzval nenávist

a otroctví a tmu, a štít měl jeden:

své svědomí – byl čist.

A v lidskosti, jež žehná jen a dává,

tvář Boha věčnou zřel,

z ní v duši pad’ mu svit, jenž neustává

plát vyvolencům z čel!

Ó vlasti! u kolébky tvého jitra

bděl velký jeho stín,

do vínku dal ti perly svého nitra,

než slovo přešlo v čin.

Řadou svých žáků, světlých bojovníků,

vnik’ v paláce i chýž,

a brzy vzduch se zachvěl v jarém ryku:

Ó budiž světlo již! –

Teď po století bují jeho setba,

myšlénka vítězí,

a jeho sokům – zbyla pouze kletba

a prasklé řetězy!