BONA.

Když Pavono hrad se všech stran

byl Benátčany obléhán,

Brunoro, vůdce senatu,

vojsk republiky kapitán,

v trofejí příštích záchvatu

vše důstojnictvo pluků svých

ku noční pitce sezval v stan.

Noc byla tichá, pod hradem

jen táborem zněl v odlehlých

přestávkách povel, stráží hlas,

jež mihly se jak úkradem.

Však v stanu vůdce bouřil kvas.

O kráse žen a milosti

již dlouho veden rozhovor,

však teprv o jich věrnosti

se začal nítit pravý spor.

A číše jak se perlily,

výmluvnost rostla hostům všem,

ne kvas to, byl to bouřný sněm,

jak proti sobě horlili.

V starých se octli pověstech

o Griseldě a Ginevře,

o lásky dávných bolestech,

jak živé vše zas v každém vře.

Ba směle se kdos tvrdit jal,

že všecka věrnost – ideal,

ten jestli přece dosažen,

že draze bývá zaplacen,

co třeba bylo obětí,

zač pozděj’ krutě trpěti.

Jen vážný mlčel hostitel,

až sporu vlna tryskla výš,

svou vrchovatou pozved’ číš,

již páže, který vedle stál,

mu svědomitě dolíval,

a kapitán to hlasně děl:

„Sta luzných máme příkladů

o věrnosti a lásce žen,

tu rozluštiti záhadu

byl mnohý z vás tu ochoten.

Sta květů vábných v sadě plá,

než jedna růže v záhoně,

a tou povídka budiž má,

již vyprávět chci o Boně.“

– „O jaké Boně?“ mnohý ret

se hlásí zvědav, ztich’ však hned

stem jiných hlasů zakřiknut,

v poháru sotva smočil knír

jun mladý, starý bohatýr

a každý slouchal nepohnut:

„Já tenkrát v službách Sforzy byl,

když na pochodu s plukem svým

jsem do Valtlina zabloudil.

Ach, čárný kraj ten posud zřím,

jak v zrcadle stát před sebou,

s hor sněžných strmou velebou,

s niv pasem dole nádherným.

A posud slyším zvonců spád,

jak z ranních zaznívaly mlh

do šumu bystřic napořád,

ó, nedivte se, já byl mlád,

i muži vzpomínkou zrak zvlh’!

Já dívku uzřel v stádu krav,

se ohled’ dvakrát, než dál šel,

zpěv její stále v sluch mi zněl,

zpěv prostý jako její háv,

leč krása líčka, purpur úst,

vděk pohybů a sličný vzrůst

a prostý, nelíčený mrav,

jímž kynula mi na pozdrav,

mne v úžas uvedl a zmát’,

a v tom jsem cítil, mám ji rád.

A já se ohled’ po třetí,

vtom dozněl v trilku její hlas,

já nespal, v kouzla zajetí

jsem druhým dnem se vrátil zas,

ten slouchat hlasu stříbrojas,

ten vidět zrak a vzrůst a vlas!

Já prosil, aby zpívala

ty prosté melodie své,

z nichž každá srdce v hloubi rve,

i poslechla a dívala

se tak v mé oči zpívajíc,

že mimo ni jsem nezřel nic.

Tak rostla láska víc a víc.

Mou stala se, já nevím, jak,

snad ví to onen v keři pták,

jenž tenkrát do snů zpíval nám,

snad ví to onen bílý mrak,

jenž modrým nebem táhl sám

nad štěstím naším, Bůh ví, kam...

Však náhle naší idyllou

se rozleh’ divý bubnů vír,

v boj měl jsem jíti posilou,

neb Sforza vypověděl mír

Alfonsu králi, loučení

den nastal v pláči, kvílení.

Já potlačit slz nedoved’

a ona vlhký pláčem hled

ku mému smutně zvedajíc,

jen lkala: ,Neuzřím tě víc!‘

Tu děl jsem: ,Což tvůj nejsem choť?

Máš odvahu? Tož se mnou pojď,

vlas ostříhej, šat muže vem’

a budiž mojím pážetem,

tak všady se mnou můžeš jít

a po mém boku stále dlít,

nejenom žít, leč také mřít!‘

Hned svolila a v slzách smích,

vzlet’ motýl při těch slovech mých.

A druhého dne vytáhli

jsme v polnic vřesku v pole již;

jak štíhlý hošík osmáhlý

mně jela čile po boku

a hravě nesla zbroje tíž

ve čilém hřebce poskoku.

V ní ženu nikdo nepoznal.

Tak vesele jsme táhli dál

a statečně se začli rvát,

my prodělali spolu dost,

já zvyk’ si vedle ní vždy stát,

mých nocí byla sladký host.

Můj stan byl blaha asylem,

o kterém nikdo neměl tuch,

já znal jen, v těle spanilém

ký oddaný se skrýval duch.

Ó, sladké, luzné večery

na pochodech a táborech,

kdy poslední zhas ohňů žeh,

noc plna hvězdné nádhery

a vánek dálkou mlhavou

jak táhnul naší nad hlavou,

šumíval v našich praporech!

Já kondotier pravý byl,

ze služeb Sforzy vystoupil,

za Alfonsa se tenkrát bil.

Tam dost jsem trýzně v krátce měl,

tož k Benátčanům přejít chtěl,

kde větší žold mi nabízen.

Mé listy – náhoda či lest

v tom byly, nevím, padly v plen,

jak byl bych zrady usvědčen.

Já zaskočen byl, jat a v trest

jak zběh a zrádce uvězněn.

Jak dnes bych zřel to! Oblohou

táh’ mračen let, a větrů svár

rval stěny stanu, u nohou

mi páže dlelo, loutny čár

v svůj pojíc zpěv, v ty písně hor,

z nichž každá srdce v hloubi rve

ve prosté, smutné kráse své,

v níž taje citů svár i spor.

V tom venku slyšet rozhovor,

před stanem kroky, hlasů směs,

chřest mečů lidí mých a seč,

a než jsem tasit mohl meč,

já zrádců přesile jsem kles’.

Ó, její pláč a její kvíl,

víc bylo, než jsem zasloužil,

a přišlo víc, než co jsem snil!

Tu ona strhla mužský šat,

leč nelkala ve vdovství svém,

jen přísahala všecko dát

za spásu mou a šírou zem

procházet začla, k dvorům všem,

kde sloužil jsem kdy, spěchala,

svůj půvab mluvit nechala

i sladký hlas i divý bol.

Šla do Milána, v Neapol

i k Benátskému dožeti,

i do Francie, v Burgund, Řím,

kde válčil jsem kdy s lidem svým,

za přímluvy tam žebrala,

by zkrátila mé zajetí,

všech podpisy tam sebrala,

před krále klekla plačící,

svou smutnou krásou zářící,

a neustála, lásky div,

ve prosbách svých a v pláči dřív,

až Alfons Neapolský zved’

ji z prachu sám, jí pohléd’ v tvář

a překonán jsa smutkem tím,

též svědomí snad ostnem zlým,

po schodech dolů ve žalář

ji ke mně v plíseň vlhkou sved’,

mne na svobodu pustil hned.

Od chvíle té zas v muže zbroj

svůj zahalila něžný vděk,

a za mnou pospíchala v boj,

když v těžkých službách Benátek

jsme válčili... Ó, kdo z vás ví

o sladkém našem tajemství?

Však prázdnou číš mám, hochu, pojď

a dolej mi – však ty se chvíš?

Tvůj pán ti velí, prosí choť,

proč bledneš, rdíš se... Zde má číš!

Já prozradil tě!... Přátelé,

vy uhádli jste...“ Hlasů směs

zní v pohárů třesk vesele,

co páže vůdci k nohám kles’

a s pláčem spjaté ruce vznes!

„Buď sláva Boně, dlouho žij!

To příklad vzácné věrnosti!

A každý na zdraví jí pij!

To síly vzor a milosti!“

Sta paží v plesném výbuchu

číšemi mává ve vzduchu.

„Máš pravdu, květů v sadě plá

na tisíce, leč v záhoně

jest jedna růže, ta je tvá!“

Leč vůdce skloněn ku Boně,

zří slzy jen a klopí zrak,

na čele jeho sedí mrak,

on cítí – pláč ji prozradil,

a pravdu onen rytíř měl,

jenž o věrnosti ceně děl,

jak draho, draho splacena

je smutná pozděj odměna.

On vidí, jak se žena chví –

Co tušil dříve, jistě ví,

v hruď jakou zmij si nasadil!