Bonaca

Mdlým bezvětřím je všechno prosyceno,

pot stéká s čela, duše nevzlétá.

Jsme v jícnu prázdna, které ztrácí jméno,

vše špinavá je, stará paleta,

již malíř pustil usnuv náhle z ruky –

a přece v zemi kdes to klokotá,

je slyšet tenké, přetajemné zvuky

či polnici kdes’ v srázech života.

Což blíží-li se najad tlupa z dáli,

jež mizí potom stínem v povětří?

Což kdyby se tu někde rozehráli,

ti, kdož ni sídel rajských nešetří,

což kdyby strážcem žádným neviděni

se v mlhách vrhli svoje na dílo,

hráz protrhli, jež jejich hrází není,

by moře se zas jinam přelilo?

To bezvětří! Tam na ostrůvku hyne

s psem koník, jak je člověk vylodil,

že pomocníky potřeboval jiné

a starým smrt hned nepřál za podíl...

Je pusto tam... jsou mrtvi asi oba –

což neozve se zase v skalách sten,

že Velký Pan je mrtev, šťastná doba

že zapadla a vše je smutek jen?

V tom bezvětří kdos kozelce však metá

v závoji par a je to jako dech.

Hle, někdo, kdo se propad’ střechou světa

a sjíždí v moře lehce po křídlech!

Hle bůh, jenž pevně do očí mi zírá:

má pysky jako růži v rozpuku,

má sílu v prsou, která neumírá,

a krásu v letu chytá za ruku.

Je udýchán. Co honí honbou divnou?

Co přišel z ticha vlastně vymámit?

Což honí stíny, které neoživnou?

Byly mu chrámem schody pyramid?

Mé oči přišels prostě napojiti?

Tak přísně nehleď, spíš se pousměj!

Je černý... V ústech dravci zuby svítí,

však jinak líc je Kristův obličej...