BONAPART NEPOKOJNÝ.

„Bonapart nepokojný

velký milovník vojny,

celý svět podmámit chtěl,

nebylo to možný.“

Když už měl světa půl,

na papeže cupnul,

aby mu popustil hned

královskou svoji hůl.

Než bych já vám, pane král,

Petrovo království dal,

radši bych svůj starý věk

v žaláři dokonal.

Bonapart si huknul,

na stařečka dupnul:

Nedáš-li po dobrotě,

ucítíš moji hůl!

Pius odpověděl,

aby se rozpomněl,

Církve že nerozboří.

Starý Bůh neumřel!

Co je mně do Boha!

Bláznův to mátoha!

Bláznům jenom uškodí,

císařům nemoha.

Když tato slova zlá

papežem nepohla,

Bonapart v pouta ho jal,

odvez’ do Fontembla.

Smály se ženštiny,

smály se noviny,

a v žaláři zaplakal

stařeček nevinný.

Neplačte, stařečku,

počkejte chvilečku,

Pán Bůh peče oplatky

pro každou ovečku!

Jak Lipsko začlo hrát

Bonapartu na kabát,

husí brk musil hned vzít,

na oslí kůži psát:

Já císař Bonapart

už jsem dnes na capart,

vzdávám se své koruny

a všechněch vojsk a vart.

Potom byl pamětliv,

že je Bůh ještě živ,

ale už mu štěstí tak

nezkvetlo jako dřív.

Ja, kdo sní papeže,

v žaludku ho řeže,

nenajde spíš pokoje

až pod drnem leže.

Ostrove Heleny,

vzdálený, zelený,

lev umírá na tobě

do srdce střelený.