BOR V KAMNECH

Slyš, oheň hučí!

Bor v kamnech blkotá a hukotá –

to vzpomíná si svého života:

Jak hučel celý les, když vítr vál

a vrcholky až k zemi ohýbal.

Jak praskalo, co bylo zteřeno,

a polámáno v prachu leželo.

A kdo byl zdráv a síly pln, jak král

po bouři hrdě stál a v slunci plál!

Ó dobo hrdinská, být bouří uchvácen,

buď zvítězit neb býti vyvrácen...

Ó, ještě jednou přijď, ty burná vichřice,

a vášnivě nám zaber do kštice!

Slyš, oheň mlčí!

To bor si s tichou slastí vzpomíná,

jak pod ním tábořila srnčí rodina.

A jak v něm zapraskují jiskerky,

vzpomíná na své mrštné veverky.

Vzpomíná muchomůrek, jahod červených

a na karkulek dovádivý smích.

A teď si pohvizduje píseň zpaměti,

již kos a pěnkava mu pěli na sněti.

A potom ve vzpomínkách zmlkl docela,

jak bílá mračna modrem letěla...

A v slunci blažena tak stála borovice

a vroucí slzy pryskyřice

jí tekly s ošlehané, rozbrázděné líce...

Sen zašlé krásy dotlel v noci kamen

Zhas’ poetický život... Ticho... Amen.

Nad domem v dálku chvátá bouř

a nese k borům vzpomínku – jen kouř.