Boreček.

Borový stromeček v zeleném háji,

Měl jehličí šaty

Od hlavy do paty

V lednu i v máji.

Na ně si častěji stěžoval;

Ondyno hlasitě žaloval:

„Vůkolní sousedé moji

Mají listí zelené,

Hebounce uhlazené:

Já ale mám jen jehly pichlavé

A špendlíky žlutavé;

Každý se mě bojí.

Kýž by zejtra ráno

Listí zlaté bylo mi dáno!“

Na noc usne stromeček,

A požívá spáneček;

A hle, ráno stal se div;

Přebohaté

Listí zlaté

Staví strůmek na odiv.

Vesele výská, vesele jásá,

A po háji pyšně hlásá:

„Teď se mi, sousedé, nevyrovnáte;

Vy jen sprosté listí máte:

Já mám přebohaté

Šaty zlaté!“

Zapadá slunce za horami,

Žid se ubírá houštinami.

Na před má fousatou bradu

A pytel veliký v zadu.

Na stromku zlato se skvěje,

Vida to Žid se směje;

Nekupuje,

Zlato olupuje.

Darmo stromek prosí,

Žida neuprosí:

Fousáč nedbá na to,

Do pytle schová zlato,

A bohatý nenadále

S pytlem béře se dále.

Stromeček pak se do pláče dá,

Srdce mu hořem usedá:

„Ach,“ praví, „teď se stydím,

Do cela holým sám se vidím.

Kýžby jen zejtra ráno

Listí ze skla bylo mi dáno!“

Na noc usne stromeček,

A požívá spáneček.

A hle ráno stal se div;

Stromek staví na odiv

Listí skleněné,

Krásně barvené,

Na sebe se dívá,

Jiným stromkům se vysmívá,

A po háji pouští hlas:

„Aj kdo z vás

Šaty má,

Jako já,

Pěkné skleněné,

Krásně barvené?“

Dokud slunéčko jasně svítí,

Stromek až mílo se třpytí:

Než nastojte, vítr nastane,

A les prudce provane,

Přiletí jako blesk a hrom

Tam, kde pyšný skleněný strom,

A – hned listí barvené

V trávě leží roztříštěné.

Stromek se po druhé do pláče dá,

Srdce mu žalostí usedá:

„Ach,“ praví, „teď se stydím,

Do cela holým sám se vidím.

Kýžby jen zejtra ráno

Listí hebčejší bylo mi dáno!“

V noci stromeček vyspává,

Ráno časněji povstává,

A hned oči smutné čistí;

Dostal zelené hebounké listí.

Znovu pouští hlas,

A se vychloubá zas:

„Hleďte, všem se vám

Nyní vyrovnám.

Jako vy mám listí zelené,

Hebounce uhlazené!“

Ledva to dopoví

Stromeček borový,

Koza přichází bradatá

A s ní mlsná kůzlata.

Všickni se vůkol umístí,

A snědí hebounké listí.

Stromek v té nešťastné době

Sám domlouvá sobě:

„Ach má žádost byla opičí!

Nechci víc bohaté

Listí zlaté,

Ani skleněné ani obarvené,

Ani hebounké zelené:

Chci jenom svoje jehličí!“

Smutno stromkovo usnutí,

Smutno bylo i procítnutí.

Když ale ve dne se na sebe dívá,

Vesele z novu se pousmívá.

V háji slyšeti hlasitý smích,

Stromeček ale zůstal tich.

Více se nechlubil,

A slova nemluvil.

Proč ale v háji stromy se smály,

Jenž tam na blízku stály?

Podivnou mocí

Stromeček v noci

Od hlavy do paty

Dostal zas nové šaty.

Jaké pak asi?

Listí jehličí.

A ty má na věčné časy.

Kdo tomu nevěří,

Ať si jen cestu naměří

Do háječku;

Na borečku

Najde samé špendličí.