Borek.

Hoj, sivý borek na vršku

jak letos opět zmlad’!

Leč truchlivě mi hledí vstříc:

ach, zná mne ještě snad?

Hle, jak by na mně vyzvídal,

proč tváře v mech jsem klad’ –

že srdíčko jsem napuklé

kdes v koře spatřil snad?

A jak by zvolna šepotal:

„Ó jak jsi, hochu, zvad’!

Nech vzpomínek a zazpívej!“...

Ach, zná mne ještě snad!