Bořek. (I.)

„Hospodin živ, a při něm přísahám,

každého ruky mé že sklátí rána,

kdo bez mé vůle vkročí na půdu,

dědictvím svatým jež mně byla dána.

Má je ta zem, a není na světě,

kdo by směl uchvátiť si drze práva,

kmíny stavěť, kolej tamo klásť,

kde bujná na luzích mně roste tráva.“

V kruhu svých sousedů tak Bořek děl,

zachmuřil zrak a jiskry metal v pány,

co přišli v tichou Labskou dědinu

železné dráze vyvlastňovat lány.

Světnice plna hučné vřavy je,

za stolem s lejstry komisaři sedí,

okolo nich se šámá rudý žid,

brebentí, šeptá, vrtí sebou, sledí,

v nohou má rtuť a v ústech sladký med,

na hlavě ježka, v očích ostrý jed.

Okolo domu chasa vřeštivá

na panské uniformy okny zírá,

knoflíků zlatých řady, hvězdic lesk

kyselou touhou mladá srdce svírá,

přes druha leze druh a dere se,

sčechrané hlavy trčí na hromadě,

a všichni hledí za sklem do vnitřku,

jak slavná komis s tátou sedí v radě;

rukávem mnohý utírá si nos,

jinému službičku tu koná šos.

Rozšafný Kavan, vyndav dýmku z úst,

sousedům praví prostřed rokování:

„Mozolem vzdělali jsme půdu tu,

na které kolej klásti chtějí páni;

nepříjmem proto malých za ni cen,

soudiť se budem podle řádu práva;

uzmouť nám nivy marně zkoušejí,

zákonů pokud moc a vláda stává.

Nechať se bije, kdo má k tomu chuť;

kdo moudrý jest, ten o právo se suď!“

Úkosem pohled při tom na Bořka,

jenž byl naň ruku vztáhl pro kus boru;

patnáct let se o to točil soud,

až Kavan vítězem byl v dlouhém sporu.

Nastává nová vřava, nový huk,

zákony jmou se vykládati páni,

neslyší ale shromážděný sbor,

v odpověď dávaje jim hřmotné lání.

U stolu vstává v zlatém límci muž,

počíná kriminálem hroziť lidu,

jakoby v slově tom byl kouzla prut,

jenž krotí vášní bouř a panskou bídu.

Selhává kouzlo, vmetán oheň v rmut,

hřímaje Bořek rozjítřený brojí:

„Toť by byl pěkný v zemi naší řád,

Němcům a židům dáti půdu svoji,

a za to posadiť se v kriminál –

aby to čert již jednou všechno vzal!“

Řekl a máchnul rukou ve vzduchu,

ostatní za ním do křiku se dali,

a prve nežli prchl okamžik

na pány v roznícení pěstmi hnali.

Komise slavná rychle utíká,

za ní se hrnou rozvášněné proudy,

dědina celá vzhůru povstává,

metajíc po nich kameny a hroudy;

hbitější ale nežli hněv jest strach,

štvaní jen psi jsou pánům na patách.

Před domy stojí ženy na prahu,

jazyk jim mele, nadávky z úst letí;

za nimi, s chlebem v rukou vřeštíce,

drží se sukní umazané děti.

Zahnán již nepřítel jest daleko,

vítězné vojsko nazpět slavně táhne,

a že pak ruka válkou zemdlená

po znoji ráda ke džbánku si sáhne,

proto je krčma zve co blaha zdroj,

nový kde počíná se točiť boj.

Hromada hochů jako zadní voj

ohledat běží místo bitvy v spěchu;

knoflíkův utrhaných lesklý třpyt

náhradou panskou jest jim pro útěchu.

Nejprve hádka, kdo má kořisť míť,

shoda pak, že se o ni děliť budou;

do důlku nejprv v kůlně házejí,

a potom hrají na lichou a sudou.

Tátové v krčmě karty hrají o zlaté,

synové v kůlně o knoflíky kulaté.

Veselo vše jest, vážný Kavan jen

samoten kráčí do chalupy svojí;

zamračen drbe hlavu za uchem,

myšlének na sta se mu v mozku rojí,

šepotá stále jich mu živý proud:

„Z tohohle bude jistě notný soud!“