Bořek. (II.)

„Do pece hoď již bibli proklatou,

a vezmi do rukou přec opět práci;

zmírám hlady, zimou – ty i já,

sbortilo vše se, všechno se nám kácí,

ty ale čteš a nad tím písmem sedíš,

jakoby spásu přineslo v ně hledíš.

Druhý již den, co nic jsem nejedla,

probíhá oudy mráz, hlad v nitru řádí;

dojdi přec ke svým dobrým sousedům,

hojnost jest u nich dají pomoc rádi,

a neb mně dovol, dojdu sama třeba,

přinesu palivo ti a kus chleba.

V celé již chátě není ani zbla,

trámy jsi spálil, sníh si na nás věje,

sbořena střecha, v stěnách skuliny,

spadne i strop, a ze všad zhouba zeje,

nebudem dlouho moci tady býti –

hu, jak tam počíná zas vichor výti.

Poslyš, a hoď tu bibli do kouta –

vždyť máme ještě malý kousek louky;

prodej ji, hlad a bídu zaženem,

na dlouho budem chleba míť a mouky;

továrník Majer dobře půdu platí,

čtyry sta zlatých chce ti za ni dáti.“

Tak děla skřehlá žena Bořkovi,

jenž s biblí u studených kamen seděl,

a celý pohřížený v myšlénkách

co praví manželka mu ledva věděl.

Vyplnilť hrozbu spurně vyřknutou,

Majrovi židu z hněvu potlouk oudy,

zákonem připoután když k továrně

postoupiť musil lán i Labské proudy;

a puzen ohněm pudů vášnivých

násilím bránil milované luhy,

páni když přišli v klidnou dědinu

pokládať přes ně železné své pruhy.

Vězněn byl dlouho jako zločinec,

prodali dvory mu i pole, stáda;

neštěstí to jej plní divou hrou,

myšlénky černé hněv mu v nitro spřádá,

pocit jej mučí, svět že se mu rouhá,

útroby mutí nové pomsty touha.

Přes jeho nivy, luhy milené

železné vozy rachotí a duní,

na křídlech páry šumí jejich let,

hvízdají, supí, fičí, hučí, funí;

přemocí zvuk ten ryje se mu v uši,

a jako bouře hrochotá mu v duši.

Tamo kde bílý jeho dvorec stál,

kmíny černé, štíhlé strmí vzhůru,

valí se kouř z nich, jak by čert byl tam

dýchaje z hrdla svého k nebi chmuru;

v postavě Majra Bořek ďábla vidí,

pekelným zrakem svým jak lučí v lidi.

Útěcha zbyla mu jen jediná,

bible to stará, v které stále čítá;

bůh to ví sám, co najíti tam chce,

jaká v ní hledá kouzla tajně skrytá.

Na slova ženy vstává – divný zjev:

šedivý vous a černé ještě vlasy,

hubená tvář a ústa stisknutá,

klenuté brvy, dlouhé, temné řásy,

vysoká postať, mocné kosti, svaly –

zevnějšek dříme, v nitru oheň stálý.

„Nepůjdeš nikam za chléb žebronit,

neboť se nesmí nikdo v světě chlubiť,

Bořkovi že kus chleba darem dal,

byť oba nás i dcéru hlad měl zhubiť.

Cizáku nedám poslední kus hroudy,

raději hrob z ní zdělám pro své oudy.“

„O Pavlu nemusíš se více báť,

utekla ráno do fabriky k práci,

déle by nemusila hlady mříť,

a báť se vichru, jak jen zaburácí.“

„Proklínám dítě, jež mně uteklo

rozmnožit hoře, hněv a hanbu moji;

vyzývám na ně hospodina mstu,

s mým že se vrahem k hnusné práci pojí.

Bože můj, bože, dej mně zpět mé statky,

bolesti s duše sejmi, ukrať zmatky.“

Chvěje se cháta, vichor skomírá,

v skulinách ozvěnou to hvízdá divou;

do země Bořek zří a každý mžik

v bledé mu líce žene barvu rdivou,

a chvatná myšlénka v zrak metá city,

jež byly na dně temných hlubin skryty.

„Vírou svou v boha se ti ženo klnu,

že prve, než-li jeden týden mine,

zasypu tebe leskem bohatství,

jež se mi jako příval v mysli řine,

Hoj, bude Bořek opět Bořkem starým,

užasne lid, jak zmládne duchem jarým.

Mstíti se budu za své útrapy,

zašlápnu Majra, kopnu škůdce svoje,

slouť budu pánem, jako ďábli ti,

a kamo dupnu trysknou zlata zdroje.

Klekni si ženo, nahlas modli se,

modlitbou ale hlubokou jak moře,

vysokou jako dálná obloha,

úchvatnou, mocnou, jako naše hoře.

Modli se z ňader hloubi na kolenou,

až nebe třásť se bude před ozvěnou.“

Na zem se vrhla žena k modlení,

an Bořek zatím v statku sousedově

prodal své půdy hroudu poslední,

sto zlatých za ni dostav na hotově.