Bořek. (III.)

Celičký svět je rakví obrovskou,

hozenou v hněvu nekonečným mírem,

a její víko černě klene se

nad smutným života i smrtí vírem.

V rakvi té noc se houpá na křídlech,

v letu svém chmurná ústa k zemi sklání

objímá ji a líbá šíleně,

dýchajíc na ni v žalném vichru vání.

Utopen svět je v její náruči,

z objetí jich se davy duchů rodí,

a ti jak běsi vzduchem těkají,

sténají kvikem, litou bouři plodí,

těkají dálnou, širou planinou,

bolný svůj dech do lidské duše noří,

jež bledé hrůzy obtěžkána snem

děsivých postav legiony tvoří.

A je ta duše jako čírá noc;

na křídlech visí z pekla štvané chmury,

kolébku černou má v nich vichru vír,

a vedle něho příšery a stvůry.

V obzoru temno, v malé chátě jen

plamínek lampy při umrlci svitá,

a nad ním v nebi hvězda jediná

naděje třpytem v oblacích se kmitá.

Bludiček matných vyrojil se roj,

tak jako svíce kolem rakve hoří;

pes vyje do tmy píseň pohřební,

jež spolně s vichrem v dálavu je noří.

Bořkova cháta stojí v samotě;

tma v ní – a přece nespí muž ni žena;

na hlas se modlí oba: stoje on,

na zemi ona klečíc rozprostřena.

Z plamenných ňader, ze rtů blouznivých

modliteb proud se hrne řekou žhavou,

vysoké vlny síly obrovské

z útrob se kormoucených valí lávou.

Na nebe sopkou ženou útokem,

poklid mu bleskem bouřných citů ruší,

rozchvěti nebesa chtí v želný ruch,

jako se zachvívá střed jejich duší. –

Tu člověk mní, že cit i vůli svou

do všeho míru žárem může vrýti,

vrhnouť svou bouřnou bytosť do něho,

vesmír že, zmítán jím, s ním stejně cítí,

jiskrou že tou se celý otřásá

z jednoho konce v druhý beze míry,

člověk že v propasť bezednou jej strh,

v rmutné, srázné nitra svého víry.

Tak válčil muž ten s bohem na trůně,

přemoci chtě jej, strhnouť k sobě dolů,

vynutiť, by se věčný před ním chvěl,

vrhnouť mu v ňadra jiskru svojich bolů.

„Nyní víš bože, co na tobě chci,

víš nyní, jaký žel mám a jak strádám;

polož svou ruku do mých osudů,

kolesa jejich obrať tak, jak žádám.

Jestliže prosbu moji nesplníš,

nevěřím v tebe víc co světů pána,

nevěřím, v rukou svých že třímáš mír,

a tvým že dechem lidem duše dána.

Tak jsi jen parou, dýmem lidských snů,

jež tobě postavily trůny tvoje –

pryč ale s pochybností hřešící,

vím, že mně oplatíš mé víry znoje. –

Hoj ženo, strach svůj zapuď, modli se,

v osud náš sáhne ruka páně zjevně;

na pět jsem čísel stovku posadil,

vyjdou tak, jako v boha věřím pevně.

Vyjde pět čísel tahu Pražského,

a prve sedmého než jitra vstanem,

všechno se změní blesku rychlostí,

slouť bude Bořek zlatým zlata pánem.

Mstíti se budu za své útrapy,

kopati škůdce své i řad jich druhů,

továrnu sbořím, žida vyženu,

opět se zazelená lán mých luhů.

Z komínů kde se hrne černý mrak,

povalí dým se bílý z mého dvoru,

na místě hnusných ve vůkolí par

povane čerstvý vánek z blízkých borů.

Modli se dále k božské všemoci,

ohnivým písmem tak jest v bibli psáno:

Očkoli budete jej prositi,

bude vám štědře bez odmluvy dáno.“

Oba své ruce vzhůru vzpínají,

nebesa dobývají proseb silou,

ženu až unavením zemdlenou

naděje sen byl pojal v náruč milou.

Bořek však ještě vrhá lávu slov,

útroby jeho jsou jak žhavé chmury;

řítí se bleskové z nich k obloze

odměnou vichrům, valícím se s hůry.

Vichřice, rachot vozů železných,

skolení psů a cháty otřesení,

všechno se pojí v jednu divou směs –

z modlitby vytrhnouť jej však s to není.