Bořek. (IV.)

Není to jasoň háravý v nebi,

krvavé oko rdí se tam zraku

zoufale na zem hledící skřehlou

uprostřed mlhy, uprostřed mraku.

V planině dálné vichru hlas stená,

sběsile pádí vesmírným světem –

jakýs to duch, jenž žaláři unik

prostorou věčnou utíká letem.

V žaláři těžkém sténal a úpěl,

odsouzen krutě k věčnému žití,

odsouzen věčně mysliť a cítiť,

věčnou nésť paměť, břemeno bytí.

Rozerval pouta, žalář svůj strhal,

bezednou propasť úprkem hledá,

by se jí střemhlav uvrhl v jícen,

smrt kde by v náruč stiskla ho bledá.

V myriad kousky roztříštit pádí

sochu jak ze skla věčnou svou duši,

rozbíť chce paměť, roztrhať srdce,

jehož mu city v útrobách buší.

A když tak tryskem utíká letným,

soudce že za ním žene se, cítí –

bůh to sám v hněvu, co jej byl krutě

ukoval v pouta věčného bytí.

V zoufalství duch ten stená a nyje,

ryje se v sníh a chumáče prachu

planinou metá, k nebesům vrhá

v úprku divém, ječivém strachu.

V sněžné té lité vichřici ranní

ke městu Bořek v závějích pádí,

dohonit let svých myšlének spěchá

necítě bouři, jež kolem řádí.

Číslice jeho vyjíť dnes mají,

bohatství žezlo v rukou svých cítí,

na místě sněhu vidí jen zlato,

jež se mu v očích třpytí a svítí.

V oudy mu vjela plamenná síla,

v útrobách pomsty myšlénka pálá,

zuřivá, dravá, jakoby byla

na poušti s tigry žila a zrála.

Největší jeho nepřítel Majer

povalen na zem před ním se svíjí,

Bořkovy nohy šlapou naň, dupou,

a paty v ňadra židu se ryjí.

Jakoby v půdě pokryté zimou,

po které spěchem podivným kráčí,

v úkrytu byli vrahové jeho,

nohy své s hněvem do sněhu smáčí.

Jest jak ten vichr daleké pláně,

jenž vůkol bouří, vyje a buší;

i jeho duše v myšlénkách letných

okovy kruté láme a kruší.

Dospěl již k městu – hrne se, žene,

číslná řada zraku se míhá,

a v jeho hlavě všechno se hemží,

myšlénka druhou ve skoku stihá. –

Vývěska malá – patero čísel –

okolo nich se zástupy tlupí;

staré tam baby v bačkorách, čepcích

houfně se řadí, houfně se kupí.

Vrčí a bručí, huhňají nosem,

strkají se a sypí jak hadi,

na čísel řadu brejlemi čumí,

dvacetkrát čtou a spolem se radí.

Starší tam kmotra kmotřičce mladší

vypráví sny své o černé vodě,

o kněžích, myších, o psech a kočkách,

a z piksly obě šňupají v shodě.

Ševcovský hoch si v pantoflích hvízdá,

tančí a rejdí, šídla má v těle;

mistr ho poslal číslice seznat,

on mezi baby žene se směle.

Umouněn v tváři úkosem hledí,

a že mu zima, zahřát se spěje:

ze zadu babám varhánky tahá,

utíká pak a z hrdla se směje.

Stařeny za ním zlostně se ženou,

ve skoku hoch svůj pantofel ztrácí –

nastala rvačka, a její konec,

učenník že se vítězně vrací.

Huhňají baby, vrtí se, kroutí,

spílají, rotí nějakou chvíli,

po té však, aby smyly své hříchy,

s růžencem na mši společně pílí.

Přichází Bořek, číslice sčítá –

vnitrné moře stuhlo mu ledem,

zkameněl citů vlnivý pohyb,

do mrazu vkouzlen úžasným hledem;

v balvany hor se myšlénky kupí,

do nebes trčí, srdce mu mučí –

prohráltě Bořek samého boha,

divého cos mu v útrobách hučí.