Bořek. (V.)

Dalekou nocí bouří vichřice,

prostorem černým duše mrtvých pádí,

honí se, kvilí, válčí, rydají,

stenají, rvou se, buší, šumí, řádí.

Život i smrť je válkou bez konce,

oběma v čelo vryto klejmo boje;

zmítání věčné osud všeho je,

co nese temným hávem bytí znoje.

V životě válka, válka po smrti,

pokoje marně zmdlelá duše hledá;

život i smrť, to obé stejný změt,

tichého klidu ani skon ti nedá.

Dalekou nocí bouří vichřice,

duše se nebožtíků vzduchem honí –

nad bledým lícem ženy umrlé

v studné chátě Bořek hlavu kloní.

Zamrzlo srdce v ňadrech bezcitných,

myšlének roj jen bouřně hřmí mu z hlavy,

jež jako chmura zkázou břemenná

ze sebe chrlí bleskův oheň žhavý.

Jediné slzy oko neroní,

zuřivým dravcem zpod obrvy zírá,

a čelo jako skála přímořská

návalným bouře příbojem se svírá.

„Skončilas vlastní rukou život svůj,

kněz ani modlitbu ti nezabručí.

Že hrob máš nesvěcený u plotu,

nebolí srdce moje, aniž mučí,

to mne jen bolí, že mám prositi,

zadarmo by tě za plot pochovali,

z lásky by rakev pro tě setloukli,

z milosti k černé jámě povoz dali.

Jiný ti pohřeb ženo vystrojím,

po smrti nesmíš žebrať cizé dary;

knězem ti budu, hudcem, kantorem,

položím vlastní rukou tělo v máry.“

Řekl, a do náručí pojal ji,

na půdu nese chladnou, mrtvou tíži,

ze dřeva na stolici ukládá,

na prsou její bledé ruce kříží,

do rukou dává staré modlitby,

nebe klíč vetchý, na něm ryté hvězdy,

na knihu klokočový růženec,

na němž se večer modlívala vezdy;

se střechy trhá došky setlelé,

okolo klade mrtvého je těla;

nářadí zbytek kupě pospíchá,

krůpěje potu řinou se mu s čela.

Hotov již – béře kousek koudele,

pod věci nakupené hbitě dává,

hořící chápe rukou lučivo,

ve vzduchu chladném zběsile jím mává,

s plamenem blíží se již – staví se,

upiatým na hranici hledí hledem:

mrtvola, rozkotaný citů chrám,

posupně trčí z trosek mrazným ledem.

Rozvalin spousta plna tajemství –

bolestný povzdech vyrval se mu z duše;

přitlumil jej však vzdorem kamenným,

návalem hněvu žel i hoře kruše.

Stydí se za ten slabý okamžik,

plameny rychle do hranice metá;

čistící živel jme ji v náruč svou,

se všech stran objímá a výše vzlétá.

Šílený Bořek něco zapomněl,

neboť se chvatem ještě žene dolů,

popadá bibli, rychle pádí zpět,

a vrhá do ohně ji v divém bolu.

Skončeno dílo – chatrč opouští,

ponurým, volným krokem pryč se valí,

nazpět se neobrací zrakoma,

v kamenný závoj ňader nitro halí.

Do sloupů černých kotoučí se dým,

žárnými vlnami v něm oheň bují,

šlehají vzhůru rudé plameny,

snoubeni s kouřem klubí se a snují;

třaskavým praskem cháta řítí se,

vichrové do ní se stran dmou a hučí;

do noci temné plápol šíří zář,

v dálavě stená cos a bolně skučí.