Bořek. (VI.)

Šero táhne přes dědinu,

jež svůj klid a květnou vnadu

rozprostírá podél Labe

plna luk a bujných sadů.

Nebesa i zemi líbá

jarní večer v kráse svojí,

a jak milec rozkochaný

milky dvě v svou náruč pojí.

Teče Labe po planině,

po lučinách žene proudy,

zdobíc pásem bleskotavým

kyprou zem jak dívčí oudy.

Z okna cháty hledí Pavla –

v rozpuku to poupě mladé,

první paprslek když slunka

do jeho se ňader vkrade.

Její srdce, plno jara,

je jak tichošumná řeka:

vlnka za vlnkou jde mírně,

neburací, ale těká.

Neděle je – prostor klidný,

jenom vánek poletuje,

tu se houpe jako motýl,

šustne tam, zde vážně pluje,

zaševelí do lupení,

tu si opět s vlnkou hraje,

poškádlí ji a jde dále,

ve vzduchu jak ptáček vlaje.

Z východu to host je milý,

z dálných končin, plný vůně;

viděl růži Hafisovu,

dech svůj nořil v její lůně,

hřál se slunkem od Tebridy,

v Širas napájel se vínem,

šuměl v cedrách Libanonu,

u pyramid krad se stínem,

s farysem se honil v poušti,

vlnil buřán Ukrajiny,

potácel se při mohylách,

chladě stepí bujné syny.

Lepetá a šumí báje,

minulosti děje šedé,

zvěsti dálných krajů básní,

touhu v nitro lidské přede.

Ve vlasech si Pavle used,

duje v kadeř čtveračivou,

ševelí jí píseň v ucho,

srdce plní touhou snivou.

Dívka mysli dala křídla,

pouští v dálavu své city:

a již ňadra dmou se, vlní,

vynořují poklad skrytý.

Věčné slunko od Tebridy

snad jí srdce rozehřálo,

o němž vánek vypravuje,

jak se nad ním bujně smálo?

Nebo náhle božské víno

v žilách její vzplálo žárem,

božské víno z kraje Širas,

jež jí vánek přines darem?

Ani slunko ani víno,

ale poupě, co tam chová,

vykvetlo jí v ňadrech láskou,

jako růže Hafisova.

Voní láska dechem dívky

z její úst ji ssáje vánek,

a na její bílých ňadrech

buduje svůj luzný stánek.

Ach ta láska rychle kvete,

jak by od Tebridy slunce

líbalo ji a ji hřálo

něhy ohněm na korunce.

Ach ta láska rychle bují,

jak by pila od poháru

božské víno z kraje Širas,

víno plamenného žáru.

Ach ta láska je tak krásná,

jako růže Hafisova;

vnady kouzla celých světů

na ňadrech svých pěstíc chová.

Žel, ta láska rychle vadne,

kvetouc od Tebridy v slunku;

oheň žhavý vášní divých

prší zhoubou na korunku.

Žel, ta láska potácí se,

opijíc se z Širas vínem.

Žel, ta růže opadává

podzimního chladu stínem.

Jarní večer, doba něhy –

Pavla ven se z okna dívá,

v ňadrech láska zavířila

polo žárná, polo snivá.

Divného cos srdci věstí,

divné myšlénky v ně věje;

odvrací zpět hlavu z okna,

k ochraně se modlit spěje.

„Zdrávas královno, ty matko...“

vánek oknem zrádu spřádá,

ovívá ji něhou, libá,

svůdně do duše se vkrádá.

Přestala se „zdrávas“ modliť,

do podušky klade tváři,

mysl letí k Jeníčkovi,

a s ním ve chrám ku oltáři.

Od Tebridy věčné slunko

již již v její ňadrech pálá,

božské víno z kraje Širas

v žilách proudí, žárem sálá.

Ňadra dmou se, rdí se líce,

dívka před sebou se leká;

uzavřevši rychle okno

před obrazem opět kleká.

„Zdrávas královno, ty matko“ –

náhle v šeru na obzoru

vyšel měsíc, kníže bledý

ve stříbrném hávu z borů,

a tak snivě, tajnaplně

ozářil jí líce rdivé,

že se dívka před obrazem

lekla záře v mysli tklivé.

Modlitby své zapomíná,

prsa bouří, líce plane;

ku oknu jde, otevírá;

vánek duje, vánek vane,

a tak svůdně a tak vábně

čaruje a kouzlí duši,

že se touhou srdce chvěje,

myšlénkami lásky buší.

Věje vánek na ni chládek,

lepetá i bájí dále –

řeka tichošumným proudem

libá obraz hvězdic krále.

V útrobách vše krouží, plane,

bouří, zmítá se a houpá –

a tam pod ní měsíc kníže

v Labské hladině se koupá.

„Zdrávas královno ty matko“ –

vlnky na řece se rojí,

a na břehu v hustém křoví

zpívá slavík píseň svoji,

zpívá odvěkou tu píseň,

kterou pěl již Evě v báji,

ana pod hvězdnatým nebem

rozkochaně nyla v ráji.

Klokotá o sladké lásce,

o slunku, o božském víně –

nemodlí se více Pavla,

vzdýchá, držíc ruce v klíně,

vzdýchá, při tom píseň pějíc,

píseň zarmoucené něhy

o hvězdě, jež chladně hledí

na slzavé lidské běhy,

o hvězdě, jež nemá srdce,

nemá slzí, nezná žele,

sic by jiskry zaplakala

smutkem dívky uzardělé.

Na zahrádce vedle cháty

náhle zašustěly keře –

mladý Kavan, krásný Jeník

k její okénku se beře.

Ulekla se jeho zjevu

ve večerní šeré době,

zabloudila krev jí v žilách,

jiné dráhy razíc sobě,

začervenalo se líčko,

a pak zbledlo jako sněhy –

u okénka nepohnutě

stojí dívka v kouzlu něhy.

„Dívenko má, Pavlo moje,

nesnesu těch muk já déle;

musím míť tě, nebo umru:

tak dí srdce rozechvělé.

Chtěl jsem utéci dnes v město,

abych zapomenul chvíli,

ale kroky neposlechly,

nechtíce mne vésti k cíli.

Přišel k doubravě jsem stinné,

jíž tvůj otec býval pánem;

vedle na poli jsem uleh,

kde jetýlek v květu ranném.

Chládek tam byl taký milý,

neboť den byl ještě žhavý,

a já z milého mně stínu

díval jsem se do doubravy.

Za mnou zabzučela včelka,

přilákána medným květem;

poohlédl jsem se po ní –

odletěla rychlým letem.

A tu moje oko padlo

na jetýlek čtvera listů,

který ještě nerozpučev

ukrýval se v hustém místu;

utrhl a schoval jsem jej,

neb je lásce znakem štěstí –

pohleď naň a pověz děvče,

jetýlek zda pravdu věstí,

zdali věrnou dal mně radu,

za šera bych zašel k tobě,

zaťukal ti na okénko –

pusť Pavlinko, pusť mne k sobě.

Mám tě rád, jak život v hrudi,

nech mne do komůrky svojí;

dívko, dívko, ani nevíš,

jak ta láska ve mně brojí.

Odpověz přec na má slova –

nechceš býti ženou mojí?

Zřenicí mně budeš v oku,

kněz nám ruce k srdci spojí.

Nestrachuj se otce mého,

dobrá máti k všemu svolí –

pusť mne, pusť mne do komůrky,

láska mučí, láska bolí.“

Hořce dívka zaplakala,

slzí proud jí v tváře padá,

mutný vzdech jí vylét z ňader,

do srdce jí bol se vkrádá.

„Jako pláně o samotě

chudičká jsem na sirobě,

otec bloudí někde světem,

matička mně hnije v hrobě.

Vše mne v světě opustilo,

každý se mne bojí, leká;

ale ty máš nivy, pole,

věno zlaté na tě čeká.

Tatiček tvůj s mojím otcem

žili v nepřátelství spolu;

nesvolíť, bych tvou se stala,

z jednoho s ním jedla stolu.

A tak marná naše láska

odkvete a padne záhy,

jako stromek ranně zkvětlý

beze slunce, beze vláhy.

Bohatých máš nevěst dosti,

jdi Jeníčku, opusť chudou,

sice tatiček a máti

na tebe se hněvať budou.“

Slza kane, slza padá,

líčko, ňadra perlou rosí,

a Jeníček utírá ji,

šeptá, celuje a prosí,

a tak lahodně a mile

čaruje a kouzlí duši,

že se srdce v ňadrech chvěje,

bouří, plane, hoří, buší.

Šepotá, jak listí lípy,

když v ní větérkové vějí,

líbá v ústa, v líce, v ouška,

růměncem se tváře rdějí.

Celou duši vynořuje,

při tom sladký refrén zvučí:

„Pusť mne, pusť mne do komůrky,

láska bolí, láska mučí.“

Pavla mlčí, Pavla nyje,

slza kane, slza padá,

a Jeníček pozlehounka

do komůrky se jí vkrádá.

Šťastni jsou, jak ptáčkové dva,

když na větvi spějí jedné –

měsíc kníže skryl se v oblak,

obraz jeho v Labi bledne.

Planá růže ještě kvete,

po mezích se rdí a voní,

ještě ptáků pestrá hejna

hláskem bujným v lesích zvoní,

mláďata svá dosud v hnízdech

vlašťovičky krmí, kojí –

Jeníček již od oltáře

vede Pavlu ženou svojí.