Bořek. (VII.)

Světem se brodil Bořek posupný,

myšlének tisíc projelo mu hlavou,

tisíce citů v srdci bouřilo,

tisíce chtíčů pálilo jej lávou.

Jediným dnem víc prožil, procítil,

jiný než člověk v životě svém celém,

tu mrznul v citech zimou třeskutou,

tu kypěl varem v nitru rozechvělém.

Útroba jeho onen ostrov jest

ukrytý ve věčného sněhu hávu,

z kterého sopky strmí k obloze,

chrlící ze svých chřtánů pekel vřavu.

Marně však bouří proti nebesům,

marně je dobýti chtí hněvem vřavy –

tihou se kácí střely obrů zpět

měníce plameny své v kámen lávy.

Zdá se mu někdy, že se rozplyne,

a již se vrhnouti chce na kolena –

zachvátí však jej mžikem nový mráz,

a kryje prsa ledová zas stěna.

V oblacích hustých luna skryla zář,

po zemi stíny mykaly se, chvěly,

po nebi černé struny napiaté

v ponuré hudby rej se rozzvučely.

Skryvši se v horách tajeplná noc

z ponurých lesů temným okem zeje,

v hloubi jich kulich píseň kulichá,

přes hřbety, doly ostrý vítr věje.

V úvale dole řeka šumivá

do noci černé pění se a čeří,

a vedl o samotě starý mlýn

rachotem klapavým svůj obrat měří.

Jest jako srdce vetché, vypráhlé,

zvuk jeho unylý a jednostejný

v dálavě tratí smutnou ozvěnu,

do svého nitra halí bor ji chvějný.

Veliký most o pěti obloucích

sklepením strminy dvě pojí tvrdým,

by po něm v motaninách železných

vůz běhal nad propastí letem hrdým.

Pod mostem Bořek v křoví divokém

ukrytý odpočívá, šera čeká;

nad ním se klene balvanový svod,

a pod ním přes kameny šumí řeka.

Povalen na znak leží nehybně,

odraný plášť mu kryje skřehlosť oudů,

pochmurné oko marně spánku ždá,

marně ho do snů kolebá šum proudů.

Do černé klenby hledí nahoru,

písmenem rudým hříchy své tam píše;

zdá se mu, že se klenba sřítí naň,

a vůkol něho že vše zkázou dýše,

balvany že se dolů skácejí,

zavalí zážeh útrob, pohřbí duši,

že bude konec – ne – vždyť bez konce

vědomí za hrobem i poklid ruší.

O, kdyby roztříštiť moh srdce své,

rozváti nesmrtelnosť v dým a páru,

myšlének shasiť věčný plamének,

ulíti jej a stlumiť, přivésť k zmaru,

rád by se vrhl smrti v náručí,

nevěstou obejmul jí k zasnoubení;

bez konce ale... věčně... věčně žíť,

vědomí míť i paměť, citů chvění –

myšlénka ta jak peklo děsna jest,

upírem, šerou můrou hnízdí v hrudi.

Pro Bořka nikde, nikde naděje,

život i skon v něm stejnou hrůzu budí.

Myšlének černých, stádo krkavců,

zaplašil rachot, z daleka jenž duní;

železné vozy letí perutí,

na křídlech páry supí, hučí, funí.

Blíže a blíže doráží jich šum,

ozvěnou ozývá se v černém lese;

starcovi vyvstal v čele chladný pot,

jemu se zdá, že smrt se k němu nese.

Úzko mu, děsno pod tím klenutím,

utiká pryč a přes řeku se brodě,

do boru tmavého se ukrýt jde,

smáčeje oudy ve chladivé vodě.

Ponurou zvěsť mu šeptá černý les,

tajemně černá noc se kloní k ránu,

hýbe se v hnízdech stádo pernaté,

vstává již zora z růžového stanu.

Nad šumnou řekou v bujném stromoví

domek jest rozložený mezi luhy,

a v stínu jeho kohout kokrhá,

vítaje na východě zory pruhy.

Někoho zbudil bdělý strážce ten:

v zeleném šeru vchod se otevírá,

vychází z něho muže postava,

a z prahu za ním krásná žena zírá;

bílá se ručka zakmitla i šat,

zavřela zpět, a zas vše ticho kolem.

Zahléd ji Bořek – dcéry vzpomínka

útroby ránu rozjitřila bolem.

„Zlým budu, jako dravec hltavý;

všady, kam postavím svou žhavou nohu,

vychrlím pomstu v nepřátely své,

ba budu mstíť se samému i bohu“ –

tak hněv v něm v divém změtu burácí,

zuřivým prokletím se bohu rouhá,

v myšlénkách kupí spousty zločinův,

a lidem, nebi mstíť se dme jej touha;

před zrakem mihá s mu oheň, krev,

vidí se již, jak ničí, vraždí, loupí,

vidí, jak chvatem pálí dědiny,

vidí, jak požár k obloze se sloupí.

Potácí dlouho tak se po stráni,

až dostih holopustý vrchol hory;

na její hlavě skála omšená,

úpatí vroubí modrých sosen bory.

Usedl na vrch – před ním k východu

nehnutě obři strmí lysých skrání,

bedra jim šedý tuman opásal,

temeno jejich zdvihá nebes bani,

čela jich hrdě trčí v prostory,

valí se z jejich vrásek temné chmury;

myšlénky hlav to jejich v postavách

mračivou tihou kácejí se s hůry.

Bořek svou duši noří v oblaka,

z nitra jich čeká hromu litou vřavu –

na místě blesků slunko vyplulo,

vztýčilo hlavu v zlatoskvoucím hávu.

Světem se brodí stařec posupný,

dalekým krajem bez oddechu těká,

ledové spousty plní jeho hruď,

umříť se bojí, a přec smrti čeká.

Brodí se krajem žárů plamenných,

toulá se zemí severného chladu,

probíhá dálné pouště východu,

na jihu vidí věčně smavou vnadu,

ve stínu léhá sosny ponuré

i tam kde vavřín lepou zeleň slepí,

hasí svou žízeň žvavým pramenem,

i vodou hustých bařin holých stepí.

Žebráckou hůl má druhem jediným,

opřený na ni těká v cizé strany,

po boku nosí torbu odranou,

a kolem beder provaz opásaný.

Tři léta již – ten malý lísteček

s věčnosti stromu sprchl v propasť tůně,

upadl tam, jak slza v okean,

hledajíc hrob svůj v tmavém bez dna lůně.

Podzim jest – smutna zem i nebesa;

s javorů žluté listí prchá dolů

tak jako city s duše sestárlé

umdlené bodcem života i bolů.

Obloha – do tumanů skrytý ráj;

šedivé mraky plahočí se po ní,

vichrové v plachty jejich lodí dmou,

a s nimi po černém se moři honí.

V daleké stepi Bořek jediný;

na plecích shrbených má kolovrátek,

vetché své tělo holí opírá,

po boku mošnu drží, celý statek.

Starý mu provaz slouží opasem,

po něj až sahá dlouhý vous mu šedý,

za pasem visí černý růženec,

na němž se dole houpá křížek bledý.

V osmahlých lících starce sivého

ledové mrazy rozbily své stany;

hubená tvář a čelo schmuřené

vrytými vráskami jsou rozorány.

Vůkol vše pusto, prázdno, unylo,

mraky se klubí nad schýlenou hlavou,

a z lůna jejich hrozné myšlénky

do ňader zmrtvených se sypou lávou.

Vzpomínky temné, jako stádo vran,

jež nad ním kruhem krouží krákoravým,

padají shůry valem změteným,

a jitří starou hruď mu palem žhavým.

Divoká touha jímá srdce v něm,

v zjizveném nitru nové víří proudy:

dědinu rodnou rád by uviděl,

prve než do hrobu své složí oudy.

Otčina, vlast, ten světa malý pruh

kouzelnou mocí táhne v své jej kruhy,

a z mrtvých vstávají v něm myšlénky,

letíce tam, kde bují rodné luhy.

Ty kraji svatý, země kolébky,

démona silou táhneš k sobě duši,

v okovy poutáš mysli volný let,

a srdce přece láskou k tobě buší.

Ty kraji svatý, země kolébky,

bolestí jsi a mukou lidské hrudi,

a předce slunkem bludným myšlénkám

jež tvoje teplo ve kruh světla pudí.

Ty kraji svatý, země kolébky,

bouří jsi věčnou, jež nám pokoj zmítá,

a přece v tobě klid svůj hledáme,

kde hrob i pomník nadějí nám svítá.

Ty kraji svatý, země kolébky,

v chrámu tvém vždy se duše naše kryje,

s ňader když všechny city strhány,

a bolem kleslý duch když hořem nyje;

zbýváš nám velkolepou svatyní,

svatého když nám nic již v světě není,

bohem – když boha jsme již ztratili

v života srázných drahách v bouřném chvění.

V příboji myšlének a citů vln

dávno již skroušenosť se vynořila,

ostatní vše se v trosky sřítilo,

zbyla jen pomsty touha, pomsty síla.

„Ty jsi přec hospodine světů pán,

jenž v srdcích lidských každé hnutí vidíš,

kynutím svým je vrháš ve propasť,

a dechem pouhým opět k spáse řídíš.

Bože ty mocný, hříšný jsem já červ,

který se v prachu, v popeli ti koří;

odpusť mně vinu mou, můj černý hřích,

duch můj se v moře přemoci tvé noří.

Dnové jsou moji jako z dýmu sloup,

život můj na čas jako polní tráva,

ba celá zem i nebes klenutí,

všech také děl tvých velebnost a sláva

sestárnou jako barva pestrých rouch,

ty je jak oděv pouhý pane měníš,

sám jsi jen tentýž vezdy na věky,

stínem ti vše, jen lidskou zbožnost ceníš.

Strachové smrti na mne připadli,

hrůzy se povalily na mou dráhu;

dědictví mé jsi v rozchvátání dal,

znoj můj a pot je tukem mému vrahu.

Útržkou, povrhelem lidu jsem,

úšklebkem křivým se mně posmívají,

vypráhla síla má i klesla v zem,

a kudy kráčím, zlé mně roty lají.

Procitni pane, pane pohlédni,

za kořisť dravcům dílo moje padlo;

jsem jako sova v temných pustinách,

srdce mé bídou jako bejlí svadlo.

Ale své břímě skládám na tebe,

mně učiň podle svého slitování –

nad vrahem mým však soudy vykonej,

ať mocná ruka tvá jej k smrti zraní.

Hněv svůj naň vylej – litý jest on vrah,

vše pobral, co mně milost dala tvoje;

za to jej shlaď a vmetej do pekel,

záhubu skácej naň a hrůz všech znoje.

Vím, pane můj, že tresceš hříchy mé,

vím ale též, že pomstíš bolesť moji,

vrahu že mému ledví probodáš,

střela že tvá jej potře, žal můj skojí.

Sešli naň oheň, bouři, povodeň,

naplň jej pláčem, msti se jeho dětem,

zabi mu ženu, statky rozmetej,

v žebrotě ať se toulá šírým světem.

Shřešil jsem pane, on však spáchal víc,

život je jeho nepravostí plný,

protož mu pokrej tělo ranami,

duši pak poval v ohnivé mu vlny.

Vyslyšíš hospodine prosbu mou,

od věku vždyť jsi nejvýš spravedlivý,

učiníš zázrak hrozné pomsty své,

svět aby poznal všemoci tvé divy.“

S nadějí tou se stařec vrací zpět,

z ciziny dálné kroky k vlasti řídí –

pudíť též touha jej zříť Pavlu svou,

jediná jež mu zbyla ze všech lidí.

Již před ním rozprostřena rodná ves,

slunéčko za bory se sklání právě;

nehledá dcéry, lůžkem tělu les,

a měký mech jest odpočinkem hlavě.

Neslyší boru bájeplný šum,

nedýchá vanoucí mu vesny vůně –

usínáť v naději, že přijde blesk,

jenž vraha jeho strhne v zhouby tůně...

„Ve snách se zjevil dnes mně hospodin,

naklonil srdce k pokornému lkání;

hroznou svou ruku vztáhne v hněvu svém,

a vraha mého ranou smrti zraní.“ –

Šílený pomstou stařec tak si děl,

když slunka východ probudil ho k bdění,

a proto dnes chce slaviť velký den,

zrak stopiť ve vrahovo ponížení.

Octnul se v šíré, dálné planině,

po polích jde, jimž ondy býval pánem,

a nad ním dálná, ranní obloha

klene se jasná lazurovým stanem.

K mezi svých polí přišel – starý dub

stojí tam potřískaný valem hromův;

temenem obloze šle ještě vzdor

šedivý, s trůnu svržený král stromův.

Ulehá na pahorku v jeho stín,

ramenem podepírá trudnou hlavu,

a z ňader váží mládí vzpomínky,

jež valí do útrob mu žhavou lávu.

Přehlédá odtud celý kolem kraj,

vidí svá pole, lány, pestré luhy,

vlnící zelení se osení,

místa, kde brázdy oral svými pluhy;

tamo pak v dáli Labe čeří se,

paprsky slunka stkví se nachovými,

a vedle vrahovy ční továrny,

z nichž černé k blankytu se nesou dýmy.

Ždáť bude, až se nebe protrhne,

s oblaků hrom až rozkácen se sřítí,

budovy padnou, lehnou popelem,

ohněm až ztratí vše vrah, i své žití...

Na Labe tichošumné pohlédá,

s oblohy divy bleskův čekává,

a sám již jiskry z očí metaje

vyráží z hrdla hněvu slova žhavá;

tu opět zraky k nebi napíná,

hledá tam chmuru, touhou po ní hoří –

modrý však blankyt bez poškvrny jest,

jasoň tam pluje v lazurovém moři.

V prostoru svatý klid se rozhostil,

větérek jenom po polích se honí,

lupením šumí věkonosný dub,

někde i kvítek s koruny list roní.

V Bořkovi bouří bolesť, litosť, hněv,

naděje jeho každým mžikem klesá,

přec ale ždá, ač jasoň zapadá

v obzoru konci do temného lesa.

Pohroužil do ňader zpět mysl svou,

v zmítaných těžce útrobách se zhlíží,

a v sebe zabrán ani nevidí,

k němu že jakýs muž se polem blíží,

a zahled starce upírá naň zrak,

poznává jej a zlostně k holi sahá.

Pozdvihnuv Bořek skleslou hlavu svou,

litého svého vidí stáť tu vraha,

an mává rukou, vyhání jej pryč,

rameno napřahá již k ráně vzhůru.

Vzpřímil se Bořek před ním v šedinách,

sršel naň jiskry, brvy stáhl v chmuru,

hlasem děl temným, zvukem hrobovým:

„Nehnu se odtud, jsem zde na své roli!“

Sotvy však dořek spurně slova ta,

do tváří muž jej udeřil již holí.

Šíleně zařval stařec raněný,

na vraha padl, chyt jej paží hbitou,

stiskl mu chřtán a do povětří zdvih,

mrštil jím o zem rukou svalovitou,

že půda zaduněla pod tělem;

skloniv se k němu rány dát se chystá,

napřahá nad ním tak svou pádnou pěsť,

smrť že již na vraha se řítí jistá;

v tom ale okamžik slyší hlas:

„Ustaňte muži, pomsta bohu sluší,

hospodin na vás hledí, střežte se,

vraždou tou nepoškvrňujte svou duši!“

Ohlédá zpět se, ana dívka jest;

jemu se ale zdá, že anděl páně,

s oblohy snes se lehkou perutí,

zabránit smrtonosné spěchá ráně...

Uleknut Bořek pouští jatého,

rameno k smrti napřáhnuté klesá;

upírá v dívku vytřeštěný zrak,

na všech s oudech náhlou hrůzou třesa.

Stepilá Tamar stojí před starcem,

po krásné šíji její vlasy plynou,

hrnouce bujně se jak bystřice,

když s temen hor se valem v úval řinou:

černy a temny jsou jak noci zjev,

v jichž lůně bouřných citů zdroj se rodí.

Ve snivé tváři polo dítě spí,

a polo myšlénky již rej tam vodí;

z pohybů její sálá žárný jih,

vše jest v ní z plamen a ohně tkáno,

bujarou vesnou stkví se vábná pleť,

v polední vášně dozrává již ráno.

Nad leskem ale třpytu bohatým

rozepjal smutek perutí se dlouhou,

a bera krásu v křidel tmavý stín,

květ její korunuje snivou touhou.

Zdvihá se povalený na zem muž,

ze strachu třese se mu dlouhá brada,

utíká mlčky s dívkou hbitě pryč,

a kolem nich své šero večer spřádá.

Udiven hledí stařec za nimi,

ani se ve večerní mlze ztrácí;

zbuzený v poraněné tváři bol

paměť mu, hněv a pomstychtivosť vrací.

Po líci řinoucí se cítí krev,

ana mu dlouhé, šedé vousy brotí,

dlaní ji stírá, červeň její zří,

třese se bolestí a zlostí rotí

„Proklaté hádě v cestu kročilo,

hospodin když dal vraha do mé moci;

však i to hádě bude potřeno,

zahladím všechny ještě této noci!“

Opouští útulek, dál vrávorá,

setřena každá krůpěj krve v dlani,

šípem mu oko, sluch mu hrochotem,

útroby jedem, ohněm duši raní.

Za starým dubem asi kroků sto

v paloučku bujném studánka je svěží,

pod dvěma vrbami se prýští zdroj,

a tamo nyní umýt krev svou běží. –

Pokleknuv u studánky na kámen

vodicí chladnou bol své rány krotí,

v prameny čisté smáčí šedý vous,

rudými pruhy jasný strumen brotí,

a při tom hučí hlasem chraptivým,

prokletí metá na svět v kvělném řevu;

v studánku hořké slzy padají,

slzy to bolu, vzpomínek a hněvu.

Za letních znojů odpočíval zde

od polní práce ve vrb milém stíně;

dceruška Pavla, dítě jediné

hrajíc si v jeho sedávala klíně,

okolo čeleď rozložila se,

mezi ní žena jeho, tenkrát mladá,

k svačině rozdílela boží dar,

a před ním po lukách se pásla stáda.

To všechno vidí jako na jevě,

vztáhl by ruku k dceři, k milé choti –

rány však bol mu mutí krásný sen,

a rudá krev to čisté zřídlo brotí.