Bořek. (VIII.)

Po nebi rozprostřena tichá noc,

hvězdy tak vroucně, tklivě hledí dolů,

jakoby žily věčným poklidem,

a jenom země byla plna bolů.

Pokojně Labe plyne rovinou,

malé mu vlnky hladké čelo čeří,

u jezu pouze hněvá, pění se,

hukotem jednostejným časy měří;

spoutáno tamo dělí proudy své,

lenivě k továrně se plíží strouhou,

nešumí, mutno, zádumčivo jest,

unylou po svobodě tesknic touhou. –

V dílnách je pustá, temná prázdnota,

dělníků sny tam žití trudné tkají,

jsouce jak z mrtvých vstalí duchové,

když černým rakvím v noci utíkají.

Neslyšeť hlásku, spí též strážcové,

všemocný spánek lidi v poutech třímá,

ba i ten chundelatý velký pes

u strážné boudy nedbale si dřímá.

Toliko vládce sám a pán tam bdí,

při světle bohu mamonu se koří,

minulosť sčítá, váží budoucnosť,

ohněm mu v mozku miliony hoří.

O čem sní lepá Tamar v jarní čas,

v života rámec jaký tká si osud?

Nespí – neb opustivši lůžko své,

kochá se čáruplnou nocí dosud,

naslouchá snivě zpěvu slavíků

v lesíku Labském na květnatém břehu,

perutí bujnou letí ve snu říš,

a touhu mění v tajeplnou něhu.

Korunou dívku věnčí luzné sny,

slavík v ně rozkochaným zpěvem dýchá;

blaženou Tamar rájem kouzleným

do spánku rozkolebala noc tichá,

čaruje v nitro nové obrazy,

do útrob sype deštěm lesklé květy;

a jak by byla nebem zatřásla,

padají v dívčí ňadra hvězdic světy.

V tom náhle z šera lesa vyšel muž,

země jej porodila mžikem maně;

oblečen v hadry v rukou drží hůl,

šedivý vous se kývá rozčechraně.

Plíží se jako chmura zlověští,

přikrad se blíže vidí spící děvu;

o hůl jsa opřen hledí, poznává;

metaje na ni z očí jiskry hněvu,

šeptá si tiš divé prokletí,

šedivý vous se se rtem pohybuje,

na vážkách váží hněv i děsný čin,

zámysl hrozný z myšlének svých snuje,

a při tom s Tamar oka nespouští,

pohledem každým blesky na ni kácí –

pak ale máchnuv holí v povětří

do tiché noci příšerou se ztrácí.

Necítí děva žhavý jeho dech,

nepálí ňadra plamen jeho zraků;

z paprsků růžových noc přede sny,

v říši s ní kouzla plujíc na oblaku.

S oblaku náhle však ji smetl blesk,

probudil opojenou duši její. –

Vychází luna z boru zášeru,

nebesa že se rudou září rdějí?...

Záplava rozprostřena nad lesem;

zbuzená dívka ze země se zdvihá,

obrací rychlý krok svůj k domovu,

v směsici divé vše se před ní mihá;

přichází v prostor – volně vidí vše –

zoufalý výkřik – letem dále pádí –

otcovu dílnu divým plamenem

požarné šlehy objaly jak hadi,

vinou se vzhůru, lezou, skákají,

rostou jak obři, stěny lámou, boří,

z oken se derou, k střechám sahají,

pojí se k jedinému z ohně moři.

Slyšeť jen prask a břeven padání,

ostatně vše jak na zakletém hradě:

človíčka nikde, nikde lidský hlas,

sotvy sám strážce plamenů znik zrádě.

Lašťovky letem letí dívka tam,

mihá se v bílém rouše nočním vzduchem;

probuzen lid též rudým úžasem

zmateným sebihá se k ohni ruchem,

ve vzdálí hučí, křičí, vlní se,

v práskot se ohně mísí jeho hlasy –

Tamaře v běhu větrem létají

černé jak havran rozpuštěné vlasy.

Křovím se tajně Bořek plíží zpět,

neviděn kmitnouti se dívku vidí.

„Zpívá vám červený můj kohoutek!“ –

zlostně si šeptá, krok svůj k temnu řidí,

přichází k staré lípě košaté,

zdvihá se v její větve silou svalů,

od snětu k snětu leze k vrcholku,

a tam skryt hledí k ohni do přívalu,

divokou radosť metá ze zraku,

v útrobách vše mu koluje a víří,

z útulku svého pouští z oka šíp,

k plamenům zkázy ostřím jeho míří.

Ha! co teď vidí? – V patře posledním

obklíčen ohněm vrah jest ve vězení:

u okna stoje vzpíná ramena,

živlové pod ním zuří rozkácení,

kolem pak něho šlehy plamenné

jazyky plazí, sičí jak hadi,

kotouče dýmu z úst svých vypouští,

svijí se, kroutí, vinou, zhoubou řádí,

a nad ním břevna, stropy padají,

smrť naň již lávou dýchá, zkázu nese –

plamenů vězeň křičí o pomoc,

rukama lomí, rudou bradou třese,

tu z okna kloní se a volá v dol,

tu žárem zahnán potácí se zpátky;

není však, kdo by živlům vychvátil

za všechny jeho poklady a statky.

„Žena má tak se před ním svíjela,

připadly na ni smrti hrůzy tmavé,

když kop ji nohou z dvora vyháněl,

bičem ťal Pavlu, dítě ještě hravé!“ –

hučí si Bořek ve svém úkrytu,

vrahovy smrti čeká jak své spásy;

zrakoma lučí v dýmu kotouče,

zdvihaje vzhůru dlouhé temné řásy.

Rukama lomí Tamar k plamenům,

za milosť, slitování boha prosí,

ramena obnažená vzhůru pne,

krůpěje slzí žhavou půdu rosí,

se hlavy rve si krásný černý vlas,

před lidmi na kolena kvílíc kleká,

otci by z hrůzy žáru pomohli,

zakliná, pláče, semo tamo těká,

zmítá se holubicí raněnou,

slibuje zlato, s těla šperky trhá,

s labutí šíje perly odvijí,

mezi lid lesklou rukou darem vrhá,

zoufalé křiky k otci vysylá,

bolestným zrakem hledí k němu vzhůru –

není však, kdo by živlům vychvátil,

za zlato kdo by zahnal smrti chmuru.

„Pro spásu duší, řebřík dejte sem,

já půjdu sama, bych jej vyprostila“ –

volá, však z lidu slyší mutný huk:

„Tu více nepomůže lidská síla!“

V tom náhlý prask a třesk a kouře sloup –

poslední výkřik – střecha v dol se valí –

stěny se kácí, řítí ve propasť –

v černého dýmu závoj smrť jej halí.

Není ho více – Bořkem zatřáslo,

vnitrnou bouří zachvěly se oudy,

v ňadrech mu zahřmělo i šeptá si:

„Tak na něm dokonány boží soudy!“

Na zemi Tamar klesla v úpění,

děsným jí lůžkem tvrdá půda žhavá;

tváře jí osvětluje rudá zář,

a nad ní zuří živlu vášeň dravá.

Vzmahá se vichor, duje v plameny,

černého dýmu sloupy vine změtem,

z černého lůna jiskry řítí se,

kmitavým naplňují prostor letem,

padají v nivy, luhy zelené,

mihají dál se ke vsi, vzduch je nese,

klesají unavené na střechy –

hrůzou a bázní celá ves se třese.

Kavanův dvorec, nejblíž továrny,

polit je září rudou od požáru;

valí s letných jisker na něj tem,

jakoby nebe chrlilo dešť zmaru.

Netuší někde nebezpečí své

milý choť Pavlin, hospodář tejď mladý;

vyjelť byl s celou četnou čeledí

v daleký trh dnes s bohatými stády.

Napíná Bořek zraky, vidí vše:

na střeše po řebříku Kavan starý

chodí a brání krbu rodného,

tlumit a dusit spěchá jisker žáry;

mladice žena stojíc v hřebenu

jediná zbyla ze všech pomocníků;

utekliť všichni po svých domovech,

dědina plna zoufalého křiku.

„Nepřítel byl, však byl i soused můj,

nedej mu pane zhynouť mojí vinou“ –

Bořek tak dí a pádí na pomoc,

krůpěje potu s čela se mu řinou,

modlitby šeptá za nepřítele,

šedivý, dlouhý vous se v běhu kmitá,

rukama mává, spěchá klopotem,

a v jeho bledou tvář je bázeň vryta,

any se jiskry nad ním zmítají,

oharky letí s větrem kolem hlavy;

černým naň deštěm popel sype se,

vzduchem se řine žhavý ručej lávy.

Ničeho nedbá, brodí ku předu –

ale již střecha Kavanova chytá,

kotoučky černé dýmu vstávají,

za nimi supá zážehů saň litá.

Na vrchu brání jiskrám mladice,

Kavan jí nosí vodu, ona hasí;

než se však vrací od studnice zpět,

slyší již její úpěnlivé hlasy.

U nohou jí se kolem oheň vzňal,

sloupové kouře kroutí se a rojí;

oblitá rudou září požáru

zoufale žena na vrcholku stojí.

Šatem jí chvěje vichr, duje v dým,

smrť před ní na každičkém visí kroku,

nad ní se myká chumáč jiskrný,

a vedle žeh se množí v letném skoku.

Obětní žertvou kouř ji objal již,

vyvstává z něho temeno jen hlavy,

a z hávu šedivého oblaku

dere se ženy výkřik pronikavý.

V plamenech Bořek dcéru poznává,

rykotem rydá poraněných turů,

nejde, leč letí, odhazuje plášť,

a již se hnáť chce po řebříku vzhůru.

V tom ale Pavly výkřik poslední

břitké mu dýky bodem ňadra raní:

„Otče můj, otče, k pohřbu přicházíš –

o bože, bože znej své slitování.“ –

A již se kácí v rudé zážehy,

tělo se prostřed ohně valí dolů.

Plamenné chyt je Bořek v náruč svou,

šat jeho vzňal se též a hoří spolu;

přiskočil Kavan; chladné vody proud

udusil smrtonosné žáry mžikem,

a Pavla otevřevši oči své

vzlýká a volá v bolu převelikém:

„Synáček můj tam dole v světnici...

spaste... ach spaste ubohé mé robě!“...

Mrtvolu již jen v rukou Bořek má,

dcéři je jeho náruč rakví v hrobě.

Návalem rozpoltila se mu hruď,

v útrobách jeho pukla skála třeskem,

protrhla se a zaduněla v něm,

rozsedla zachvácena božím bleskem;

ze skály vyprýštil se ručej slz –

ale pláč nevytrhne smrti duši,

marny tu slzy, marné kvílení,

okovy skonu žalost nerozruší...

Drkoce bolem tělo starcovo;

mrtvolu skládá do zelené trávy,

a nabyv opět rychle paměti,

vrhá se pro robátko v požár žhavý,

v plamenech, kouři hledá nemluvně,

hořící trámy se všech stran se kácí,

probíhá letem žhavé prostory,

z ohně a dýmu s robátkem se vrací.

Vychvátiv spící klade opodál,

nazpět jde zachovat mu trosky statku:

vypouští brav i skot i spřežení,

pomahá Kavanovi v divém zmatku,

a vedle sebe oba spěchají,

břemena vynášejí z ohně spolem,

ale z nich žádný slova nemluví,

zamknuta hruď i duše jedním bolem.

Pozdvihá Bořek zakalený zrak,

ana tu hrůza nová, nové hoře:

dědiny polovina v plamenech,

a celý prostor rozžehnuté moře.

Nebe naň blesky metá v hněvu svém,

zničena síla ňader sterou mukou;

co dosud v světě ještě miloval,

povalil v trosky vlastní vinou, vlastní rukou.

I jeho nitro hoří plamenem,

myšlénky též, ba sama pod ním půda;

kolem i v něm jest požár dusivý,

a v hrudi rozžehnuta záře rudá.

Pal děsný cítí – chce i promluviť,

ramena v zoufalosti vzhůru zdvihá,

na místě slov však rydá v záchvatech,

kolem vše s ním se točí, s ním se mihá,

do útrob blesk se kácí klikatý,

myšlének vlastních jemu ránu nesa –

prve, než zachytiť jej Kavan moh,

starý ten jasan mrtev na zem klesá.

Padl – a zaduněla pod ním zem,

tak jako duní pod obrovským stromem,

jenž v stráni marně bouři vzdorovav,

kácí se rozražený nebes hromem.