Bořitov

Na dosah ruky je tady nebe,

řekli jsme v první den.

Modré hory – hory modré, dálky nebetyčné,

černé lesy – lesy černé, osamělých skal

hladké lysiny,

oblaka – hrady a zámky, naděje – sny,

na dosah ruky nebe!

Ty hory vysoké na stráži stojí tam

hranice naší země,

jako by za nimi nebyl už svět.

Za nimi nebyl už svět!

Na louce horské a na pasece

trnka i jahoda vesele kvete,

uzraje v jeseni ostružiní,

konopka zpívá i houká sova,

voní les, houba i země,

a ty stojíš mezi tím kadeřavá –

vše, co dal svět!

Ty stojíš mezi tím kadeřavá,

zpíváš si, zpíváš: Teče voda...

Nahá zde stojíš, zlatá a bílá,

v slunci, jež jistě chce zapálit ohněm

ty vlasy, v nichž se vždy zhlíží.

Ale pak přichází večer – a hvězdy.

Ta první, ta největší, nejjasnější

ta že je Tvá?

Po úzké pěšince v rudnoucím poli

za ní se rozbíháš, v obilí mizíš,

slyším, jak voláš jen: Tam!

To by ses, děvečko, nacupala!

Noc byla zlá, strašlivé jitro.

Poslední s východem zhasíná hvězda.

Poslední slovo, poslední slovo Tvé:

Pá, pá, hvězdičky!

Na dosah ruky je tady nebe...

řekli jsme v poslední den!