BORODINO (I.)

Dým zakryl nebe. Země chví se, duní

a hořet zdá se. V rovině se blýská,

reduty soptí oheň s bílým kouřem.

Do hřmění děl a do praskotu pušek

hlas trubek vřeští zoufanlivou výškou.

Hřmí koní cval, řev lidí. A ti Rusi

jak lesy stojí: řada stromů padá

a nová řada nehybně tu stojí

a jiná za ní – černo, nikde výsek.

Mužíci, jimž vous divý po pás sahá,

se s tupým odevzdáním zbíjet dají.

Kalmyci šikmoocí, kteří věří,

že šípy jejich nejlepší jsou zbraní,

Tataři drobní na svých malých koních,

Čerkesi, Gruzinci a Osetinci

a Čuchonci a líní Samojedi

a děti Sibiře. Zem mokvá krví

a poseta je mrtvolami lidí

i zvířat, lafetami, děly, vozy,

šavlemi, puškami a tornistrami.

Na bílém koni v čele svého štábu

hle, císař letí, pohled upřen v dálku,

a bojující, kteří mistra shledli,

řvou pozdrav mu a pálí úsilovně.

Pět klouzajících vojáků se klátí

a podepírá – ustupují z ohně.

– Kde regiment váš? – císař přísně stane.

– Sire, my jsme regiment – vzdych jeden tiše

a zapotácel se a pad mu k nohoum.

Smek císař klobouk. Zase poslal pohled

v tu dálku, kde se ruských těl les černal,

vzpomínka z Herodota blýskla hlavou,

a řek si tiše: – Ano, to jsou Skyti. –