Borovice.

Střískaná bleskem, zdraná od vichřice

a na pol sklácena od severáku,

kořeny ve skále a suky v mraku

stará a drsná stojí borovice.

Jas padne zřídka v její chmurné kštice;

však zrumění se časem za soumraku,

když křídlem sražena jsouc od luňáků

v dol s větve sprchne plná semenice.

Tak hledí v lada kamenná a šerá,

a ve vichru a bouři neurvalé

to hučí v kořenech: – „To už ta sterá!“

Však opodál, když jarem strůmek vzklíčí,

tu vzdorně otřískané větve vztýčí,

a zašumí to v nich: „Zas o krok dále!“