Borovice.

Padla v lese borovice

pod sekerou krutou,

větve její úpějíce

ryjou v zem se dutou,

zlaté slzy pryskyřice

vyronila v mechy,

za trýzeň svou, mučednice,

dala vonné vzdechy.

V kusy sápali jí tělo.

odvlekli ji z lesů,

stromů lkání za ní znělo,

trpěla bez hlesu.

V temnou skrýš ji uschovali,

ležela jak v hrobě,

sny tu její zalétaly

k zlaté jara době.

Zpomínala potmě lesů,

jimiž vítr věje,

poledne když v květném vřesu

paprsky své seje.

Zpomínala bílé luny,

zářících hvězd zjevu,

táhlých tonů kosa, žluny,

slavičího zpěvu.

Truchlila, že zavržena

v hrobě vlhkém hnije,

v nepaměť že pohroužena,

o samotě nyje.

Truchlila, a léta něhy

minula, a zima

přikvačila s vichry, sněhy,

žezlo mráz teď třímá.

Zpomněli tu borovice,

vlekli ji na světlo,

zdálo se, s ní do světnice

jaro jak vlétlo.

Plála v krbu čarnou září,

linulo z ní teplo,

jásala, že zimu maří,

tmu že mění v světlo.

Jásala, že novou vesnu

kouzlila svým plamem,

probouzela chmurné ze snů

sladce letním klamem.

Zpívala, jak pták jí zpíval,

pokud stála v boru,

hučela jak větrů příval

v rozlíceném sporu.

Jiskry její jako rosa,

jako duha hrály,

lítaly jak včela, vosa,

světluškou se zdály.

Viděla, jak všechněm v síni

čarem rudé záře

zaplašila s čela stíny,

úsměv vlila v tváře,

viděla, že báseň snivou

v srdcích roznítila,

zašuměla píseň tklivou,

víc juž netruchlila.

Nebylo jí žel už žití,

slunečného svitu,

ani šumných větrů v mýti,

ani rosy kmitu.

Zmírala, jak fénix zmírá,

v glorii a lesku,

duše k hvězdám všehomíra

šlehla v jasném blesku.