BOROVICE.

Pod stoletou borovicí,

kde dřív býval les,

s duší po čems volající,

čehos teskně čekající

umdlený jsem kles’.

Nad mýtinou zbyla tady

větrům na pospas –

padly sester jejích řady,

dole pučí podrost mladý,

dále pádí čas.

Dále nad ní léta plynou,

plná slot a běd –

tiše sní tu nad mýtinou,

jenom havran peruť stinnou

rozpíná k ní v let.

Jak myšlenka smrti sedá

křivou na větev,

a ta, jak se k nebi zvedá,

v slunci pramen žití hledá –

vždyť z ní kane krev!...

Splývá na člověka pod ní,

jenž tu znaven pad’,

v sosně zřel svůj stožár lodní,

odpověď chtěl slyšet od ní

na svá proč a snad...