Borsa. (I.)

Bílé kde se hory vynášejí

Ve Slovenův milé krajině,

Z hory jedné hradní skály čnějí,

A kol hradu v modré výšině

Divokého vichru vztek zuřívá,

A škvěk divný v skalném hradě bývá.

Aj, kmet na lávce se žehná křížem –

S lávky letí černé káně v důl;

Stařec na vzdor stojí vichru tížem,

Tělo klade na silnější hůl,

Na bouři se dívá, třesně stojí,

Dech se tají, duch se Bohem kojí.

Jako orlů klekty hukot v hradu,

Plaménkové slují sykají;

Kmet se modlí, hroznouť vidí zradu,

Duše trne – oudy klesají:

A tu bouřných duchů divé harce

V propasť řítí ubohého starce.

Jako střela mizí v hloubce káně,

V hradě vládne lesů divá zvěř;

Nade starcem pne se husté pláně,

Outlé květy k němu sype keř.

Vše se děsí bouřlivého znění –

Tich jen stařec – života v něm není.