Borsa. (III.)

Aj, proč chyžinka ta tichá, malá

V roucho smutku sebe zavila?

Proč ta radost, co tu ticho vála,

S hořkou slzou místo směnila? –

Ach viz, v loži těžce oupí matka,

Mizíť zdraví i ta čáka sladká!

Hle to robě – v nebi jeho zraky!

Od nich v lože padá rosný lék;

Těší, zoufá – pudí zase mraky –

Siré robě – změřen jesti věk!

Tichne máť, a mladé blednou líce –

Zraky tmí se, žití prchá svíce.

Děví oko slzí více nemá,

Do ňader se spouští žhavý mrak;

Vzdychne, zhůru ústa nese němá –

Tu se kloní, shasíná jí zrak.

A již nelká – víc jen tváře bledne –

Nachýlí se, k matce ve snu sedne.

Na ňádra svá líce ticho skloní,

Ze sna počne temně hovořit;

Jako úsvit se jí tváře ploní,

Kolem ústek tichý úsměch svit.

Zardí se den – slunce zlatí horu –

A ta děva mizí v hustém boru.