Borsa. (IV.)

Černé kol a kolem stojí skály,

Chatrč tone v dolu mrákotě;

Starucha tam – léta v srp ji svály,

Smědé líce, oko v temnotě;

Co si myslí – tu se přímí lehce –

Opět svine se a divě chechce:

„Pomoci bych mohla teď nemocné,

I proč přezděla mi kouzelnic!

Známť já bylin síly – léky mocné –

Všeho dobrou směnu, rub i líc;

Pomoci bych mohla jimi lehce,

Teď však kouzelnice jen se chechce.“

A smích rozléhá se po chatrči,

Starucha se dusí v chechtotu;

Rovná se a opět šíji krčí,

A již tichne v slabém šepotu,

An k ní v slzách Borsa náhle vstoupí,

A tu vzdychne, žalostivě zoupí:

„Dobrá ženo, mojí pomoz matce,

Na ložeť ji vrhla nemoc zlá!“

Žena ušklébne se na ni sladce,

Rukou o lůžko se podpírá,

Při tom cosi potichounku šepce,

Zamyslí se – a zrak upne k lebce.

Slzami se oko Borsy skvěje,

Dech jí stane, ústa maličká

Tu se porozejdou, ret se chvěje –

Žena myslí – potom hlas vydá:

„Mohu, děvče, matce pomoc dáti,

Mé jen rady musí dcerka dbáti.“

Jako květka po bouřlivém mraku

Plesá, kdy zář na ni zasvítí:

Tak i ve Borsině slzném zraku

Radost rájská sebe zanítí.

K staruše se tichým krokem blíží,

An jí slovo z úst se hadem plíží:

„Třetího dne vzejdeš v půli noci

Trhat všechněch vyšší bylinu;

Přemnohé má ona v sobě moci,

Stráví též i nemoc matčinu;

A však roste divná tato sadba,

Kde je zteklých bouřná duchů hradba.“

Děva trne, chvěje se a klesá,

Od staruchy líce odvrací;

Žena tiše chechtá se a plesá,

Dívka z chyžiny se potácí;

Teskný je to polet osiřence

V hnízdo, matky zbaveného ptence.