Borsa. (V.)

„Dítě moje, vece k děvě máti,

Vím, že starucha zná byliny;

Zdali však mně volí zdraví dáti,

Moje rozmnožiti hodiny?“

Dcera mlčí, v slzách tone, zoufá,

Pléše, opět pláče, zase doufá.

A den zmizí posunutý druhým,

Strach a naděje k ní stejně jdou;

Druhý den – mře matka bojem tuhým,

Večera co záře oči mrou:

I den třetí k západu se kloní,

Již i orloj strašnou dobu zvoní.

Netruchlí již děva, ticho sedí,

U matčina lože divně sní;

Oko zavře, k matce opět hledí,

Posléz kolem slovo směle zní:

„Tam, tam, kde ta divná roste sadba,

Kde je zteklých bouřná duchů hradba!“

A máť trne, cítí žhoucí muka,

Namáhá se dceru staviti;

Umdlá ale nehýbá se ruka,

Z prsou slova nejdou mluviti:

Dcera vstane, matka chroptem brání,

Dcera zmizí – matky marné lkání.