Borsa. (VI.)

By Jan Slavomír Tomíček

Mraky černé stojí nad krajinou,

Hromové se sypou jekotem;

Tamto vichrem věkostromy hynou,

Tu se drtí skála bleskotem:

Příval hučí, zdýmá potok v řeku,

Proudy v rozlíceném zahřmí jeku.

Což se onam skvěje na té lávce

Nebes osvícené bleskami?

Zda se chvěje kadeř na té hlávce,

Nad těmi kdo kráčí vlnami?

Kdo ty pobouřené míjí toky,

A jde k hoře duchovými kroky?

Živly mocně o vládu se derou,

Příroda tu divě zápasí;

Co déšť hasí, v to již blesky perou,

Vicher s oběma zde souhlasí.

Šumem proudy, hukem divým hromy

Děsí tvora – žalně zvučí stromy.

Co se omšeného blíže hradu

V běloskvoucí míhá podobě?

Blesky objevují toho vnadu –

V truchléť anjela to ozdobě!

Což to mluví pohled, k nebi píle,

A čímž dmou ňádra sněhobílé?

Spěchá jako zefyrečka vání,

Ňadrům nedopřívá oddechu;

V hradě naslýchati zaklektání

Jako v horském orlů pelechu.

Když se osudní však blíží časy,

Jako v hrobě všecky tichnou hlasy.

Půl se noci snese – a k té skále

Docházejí tiché kročeje;

Vysoká se květka sklání stále –

K ní se kloní matky naděje:

A již outlounká ji trhá ruka,

A již zajdou hoře, zajdou muka.

Klekne – vděčné oko vrací k nebi –

V modlitbu se divý mísí škvěk;

Zachvěje se děva těmi škleby,

K ustrašeným prsoum tiskne lék:

A ryk rozmáhá se v okamžení,

A ta duše trne – hrozné zření:

Když ty vichry pouští peklo zrádné,

A ta bouře sňata s okovů;

Když ta kořisť rájská k zemi chladné

Studeného letí do rovu;

Kdy co bouří unášený smítek,

K hrobu starce metán něžný kvítek.

Ejhle jiskra jak se v noci kmitá!

Ejhle z nebe hvězda hozená!

Zda to jasná perla k sobě vítá,

Čili bledá smrt se býti zdá?

Budou-li se rdíti zas ty tváře,

Či to žití ušlého jen záře?

Východ v mladém státi počne rdění,

Hory krášlí zlatorouchý lem;

Divé kolem skály tichne hřmění,

Blahý pokoj vládne zas krajem.

Nad horami vstane slunko zlaté,

Život vchází v kraje tichem spiaté.