Borsa. (VII.)

Vroucí láska – ejhle démant skvělý!

Do něho se ranní lije zář;

Jako by vše krásy kolem dlely,

Kde se růžná její skvěje tvář!

Od ní blaho vane smutným krajem,

I ta poušť se milým stává rájem.

Spanilý tvor! ona země kráska

Na bohaté milo trávě sní;

Nakloň ucha k srdci, kde ta páska –

Slyš, tok svatých pod ní citů zní!

Jak si dřímá, kolem milost leje,

A kol ústek jak se cherub směje.

Ode hory slunce líbě svítí

Na zavřená děvy očinka;

Něžná ruka pevně jímá kvítí,

Ústa hybou se již malinká:

A v tom ladně jako mladá vesna

Borsa žasně prociťuje ze sna.

Střelou káně letí s hradní lavy,

Střelou spěje děva k chyžině;

Všecky léčné upravuje šťávy,

Povyteklé ze žil bylině:

A když k ústům dáť chce nápoj sladký,

Vroucně obejme ji rámě matky.

„Bože, dcero moje, lásko vroucí!

Ó mé blaho, ty můj živote!

Ó mé dítě, ty má perlo skvoucí,

Bohem poslaný mi klénote!

Odlož nápoj, ať si třeba sladký,

Tebeť objímá zas rámě matky!“

„Drahá matko! dcera děsně zvolá,

Máti moje, matko radosti!

Ó teď znova duše zaplápolá

Nad tebou, ó rájská blahosti!

Ach, co cítím, jak to dýchám sladko,

Blaho moje, zdravá moje matko!“

Jak se krůpěj rosy v druhou line,

A s ní svoje slasti slučuje:

Tak i Borsa k milé matce plyne,

S jejím životem svůj slučuje;

Počneť nová žití jejich páska,

Zas ta vroucí, nehynoucí láska.