Boubín.

Když jsem bloudě v horách srdci léku hledal,

viděl jsem, jak Boubín z hvozdů hlavu zvedal,

a jak druzi jeho, na temenech lysí,

při pohledu v kraje smutně zasteskli si.

Postavil se Boubín na široké paty,

divně zachmuřil se jako žalem jatý,

v zkamenělých ňadrech srdce mu se chvělo,

oči náhle vlhly, mračilo se čelo.

Zřel jsem v jeho líci velkou hněvu rýhu,

slyšel jsem, jak stenal: „Tlačí se to z jihu,

tlačí od západu, tlačí od severu,

a ten východ posud ponořen je v šeru.

Žel!... A jako strachem zachvěl se kraj celý,

také já se zachvěl, dudy zakvílely,

postřehlť jsem s žalem, jak v té horské dáli

lesy zavzdychaly, vody zaplakaly.

„Slunce nevychází, zlatými by meči

kleté chmury protklo u vítězné seči,

nebe bez červánků, mraků čerň se množí;

což nám nepřispěješ, věčná pravdo boží?“