bouhar

bystřina zpívá v divokém spádu,

málem a brouzdáš se na vodopádu,

s mokrého kamení na suché vzhůru,

vzhůru a vzhůru k lesnímu břehu,

poslední smrk tu, mu pohladit kůru,

napít se v štěrbinách zřidlého sněhu

až nahoře.

tady však, ještě pod poloninou,

kravky se toulají s lačností línou

po svahu v houšti i na paloucích,

dědovi bouharu vypadla fajka,

o ráji sní v těch hodinách vroucích

ve stínu smrku, jenž jako vlajka

se rozmáchl.

to jsme se lekli. a první pohled

po kravkách, jsou-li na jeho dohled –

dědo, je krásně pod dragobratem.

co vše tu kvete, jak to tu dýše,

nežli sem vtrhnou s bílým svým katem

zima a tvrdé zákony výše,

brrr, zakrátko.

horilku sladkou, co říkáš, bratře,

dávno žes nepil takovou, k vatře,

škoda, že neusedneme spolem.

ať ještě žijem, ať kvetou struky

kravkám i mladicím dokola kolem,

a jako dole ty staré buky

je každý chlap.

dávno žes nejed’ tak bílého chleba?

čert vám ty vaše skály tu jebá,

pak z toho panská srdce jsou dravá.

i na té kukuřici vás šidí,

jen když se pytlík vlní a vzdouvá,

máš to tak pořád: dvojí jsou lidi

tu na světě.

dávno žes nehulil takový tabák?

ať ze mne zpívá zelený žabák,

není-li to jen ze staré slámy,

co zbude po chudém oborichu.

kuřme, když chutná, a den je s námi,

chudí jsou bez smrtelného hříchu

tu na zemi.

chtělo by se tu u tebe lehat,

v kolybě spát a po horách běhat,

dokud nás letní paprsky hřejí.

i chuďas bere tu krásu a sílu,

majerky večer všecky se smějí,

žehnej vám země, kravkám i dílu,

na pány sešli mor.