BOULEVARD U VELKÉ OPERY.

V oněch velkolepých místech,

kde – jak praví všichni znalci –

velké město nad Sekvanou

soustřeďuje v sobě tepny

nádhery a elegance,

takže kdosi nazval správně

tento boulevard živým srdcem

Paříže, v těch známých místech

slyšet bývá někdy večer,

když se člověk skrčí u zdi,

jakýs temný, dutý hukot,

jak by někdo těžce úpěl.

V ona velkolepá místa

zbloudí zřídka prostý člověk,

ba i obyčejný povoz

rád se oněm místům vyhne,

takže je tam málo hřmotu;

jemné ucho všecko slyší,

zvláště tehdy, chce-li slyšet.

Tam jen přepychové vozy

s gumovými obručemi

neslyšně se hemží, hemží,

bývá jich tam sto i tisíc,

napřed s párem drahých koní,

v prostřed s párem drahých lidí,

v zadu s korunkou neb erbem.

To jsou právě ony vozy,

na nichž Paříž vystavuje

každodenně svoje šperky,

brilanty a náušnice,

kožichy a soboliny.

Pohyblivá výstava ta

s gumovými obručemi

šumí tichem podvečera,

šumí tiše, pohádkově,

jak by ji sem kdosi přenes

z Tisíce a jedné noci.

A v těch pohádkových chvílích,

dá-li člověk ucho ke zdi,

slyší jakés temné chvění,

jak by někdo ze spod úpěl.

Úpí břicho veleměsta.

V oněch velkolepých místech,

která kdosi nazval srdcem,

úpění je dobře slyšet,

neboť vozy tiše plynou

po gumových svojích kolech.

V pohádkách těch, přenesených

z Tisíce a jedné noci,

břicho neúnavně skuhrá,

žaludek, jenž kolik nocí

dobýval se marně k srdci,

naříká tam kdesi dole,

v plesnivých těch sklepních děrách,

v podzemních tak zvaných bytech,

kde nic není kromě plenty,

za níž žena vydělává,

roztažena na slamníku

jako středověká obět,

kousek chleba svému muži,

sobě a svým žlutým dětem.

Tenkráte, když vozy šumí

a to velké zlaté srdce

(výborně to kdosi nazval!)

vlévá šťávu do všech tepen,

tenkrát bývá nejlíp slyšet,

kterak to tam dole úpí,

řičí, naříká a skuhrá,

dobývá se kamsi vzhůru,

výš a výše, k srdci, k srdci – –

Ale marně. Marně zmítá

sebou v křeči prázdné střevo,

marně v úzkostech se svíjí.

Není slyšet, není slyšet – –

Je snad příliš silná stěna,

příliš tlustá vrstva sádla

mezi žaludkem a srdcem.

Neví břicho, kde je srdce,

neví srdce, kde je břicho,

nebo, ví-li, nechce vědět...

Snad že je to zrůdná stvůra,

tahle pohádková Paříž

z Tisíce a jedné noci.

Zrůdná stvůra z panoptika,

neboť zarostlé má srdce.

Je to zcela všední obraz,

bezmála už otřepaný,

ale tak to samo přišlo,

musil jsem to jednou říci,

neboť jsem to tenkrát slyšel,

ono řičení a vytí,

tenkrát večer u Opery...