Bouquety podzimní. (II.)

Po duších měkých, srdcích oklamaných,

že zatoužil jsem při západu slunce?

O ne, já miloval vždy rozjiskřenou krásu.

Jest podzimních zpěv hvězd vychvěný kytarami,

o utonulých láskách jich písně nocí šumí.

V ty chvíle líce něžných očí blednou

a pláčou v zrcadla své smutky z magnesia.

Za nocí takových mi broskve přinesete,

na nichž chci vycítiti chvění vašich prstů

a vůni vašich vlasů v svou duši nadýchati.

Jsouť v lesích mýtiny již pro vás uchystány...

Až za svítání snad ustane symfonie,

která zní láskyplně ze srdcí mladých laní.