BOUŘE.

Miluji bouři, hrom a blesk,

zatmění země, modravý lesk,

dunění hor a hvozdy v kouři,

nádheru v bouři.

Zdá se mi, zemí jede sám Bůh,

tajemná trojice: blesk, voda, vzduch

po zemi táhnou Tvůrce pluh

a tajemstvím úrody brázdami hvízdá

nebeská jízda.

K moři jsem dojel. Tiché je tak

jako ten racek, důvěrný pták,

každého dne se po břehu ploužím,

po bouři toužím.

Konečně! Bouře! jaký ples!

Ku břehu letím – svatý děs

údy mé jal a naslouchám hluku

ve srdce tluku.

Vlny se valí s jekotem,

měřeny srdce tlukotem,

bojovným šikem řítí se k břehu

v divokém běhu.

A jakoby duchy střelena,

vln řada padá skácena,

zašumí, zarazí v bláznivém trysku,

zhlcena v písku.

Ale již nový odvážný šik

nezdolným vztekem ku břehu střík,

posměchem ječí, píská a padá

zničená řada.

Přívaly rostou. Couvám zpět

postříkán solnou vodou hned,

vlny se výší, je pohání moře,

mrská své oře.

Překotná rozkoš mě zažehla v ráz,

miluji bouři, tu hrůzu všech krás,

neváhám dál a šaty své trhám,

do vln se vrhám.