Bouře. (IV. Písně jinocha u kormidla.)

Ponořilas, zlaté dítě,

nohu v písek sypký,

rozhodilas tenké sítě

na hemživé rybky.

Rybářko ty sladká, malá,

s vodních hlubin děcky

v sítěs své též pochytala

myšlénky mé všecky.

S větrem, jenžto tuhou měl

se plachtami válku,

s mrakem, který uháněl

nad hlavou mou v dálku,

s vlašťovkami ve vod lesk

topícími křídla,

myšlének mých létal stesk

v daleká tvá sídla.

Opět vidím milé břehy,

kde tě oko uhlídlo –

ale v mracích blesků žehy

a bouř’ láme kormidlo.

Do čela mi pěnu práší

vlny rozšklebené zášť –

hvězdo moře, nad tou naší

svatou láskou rozviň plášť!