Bouře na moři, bouře v duši.

Bouř zaťala své ostré drápy

do rozpeřených moře vln,

v něž s vytím zuřivým se stápí

druh její Morjak, vzteku pln.

Slyš! Řve i skučí, lká i stená,

hned jako poběsilý tur,

hned jako rozkacená fena,

již stíhá mračno černých stvůr.

A přec ta děsná bolest moře

a žalostivý jeho řev

mých ňader nepřehluší hoře

a rozvlněnou srdce krev.

Má duše strádá stokrát více

než bouří bičovaná pláň,

vždyť méně trpí padlá lvice

než v srdce poraněná laň.

Ať v nebe plije zbujně, lítě

a nutí vlny v běsnou ruj;

já ztratil jediné své dítě,

leč s ním veškeren život svůj!