Bouře táhne nad Doubravou.

Bouře táhne nad Doubravou,

vichr v dubech šumí –

kdo té divné hře přírody,

kdo jí porozumí?

Osud táhne nad národy

dle pověčné rady,

jedněm vavřín v čelo tiskne,

druhým kácí hrady.

Národe můj! mezi tebou

divný osud kráčí;

žel, mužové kmene mého

na mohylách pláčí!

A přec v slzách hyne síla,

matka všeho činu,

vzdech vysouší prsa mužná

a nemíří vinu.

Nechte ženám slzy, vzdechy,

mužům práce sluší,

tužte chutě k dílu tělo,

v smělých čakách duši.

Vězte: v černé spoustě mračen

slunce nezahyne:

hrob jen kope hlava matná,

k činu ruce líné! –

Bouře táhne nad Doubravou,

vichr v dubech šumí –

kdo té divné hře osudu,

kdo jí porozumí?!