Bouře v horách.

Mrtvo a dusno.

Příroda zjista

k divoké bouři

mračna svá chystá.

Zaduje větřík,

vichor se zvedá,

vichřice zuří –

běda, och běda!

Ohýbá stromy,

přeráží kmeny –

chvějí se lidé,

třesou se stěny.

Z dálky to duní.

Bouře se blíží...

Bázlivě horal

zavírá chýži.

Plachetkou tmavou

nebe se halí,

hrůza se valí

z nebeských dálí.

Hučí a duní

mrákavy ztěžka,

zmizela v mlze

královská Sněžka.

Náhle se blýskne,

rachotí hromy,

zařinčí okna,

schoulí se stromy.

Na stole v chatě

hromnička plane,

sténají lidé:

„Zachraň nás, Pane!“

Ledovec těžký

s proudy se sype,

větvičky sráží,

haluzky štípe,

obilí cuchá,

do oken bije...

A zas se blýskne,

a zas hrom vyje.

Srazí se mraky.

Divoce spolu

blesky se chytly,

řítí se dolů,

po horách vztekle

hady se svijí,

v křížku se drží,

po sobě bijí.

V rachotu hromu

hory a skály

chvějí se: cítí,

kterak jsou maly.

Úzkostí v chlévách

kravičky bučí,

a kroupy tlukou,

oblaka hučí.

Potoky z břehů

valí se, řičí,

ve chvíli zbytek

úrody zničí!

Rodiny v chatách

choulí se v hloučky –

budou as péci

z horské jen moučky!...

Pozvolna liják

v pršku se mění.

Prořidly blesky,

dálí se hřmění.

Řidne i prška,

mží jen už drobně...

Chmurami svítá

slunéčko zdobně,

v plné až kráse

směje se dolů

z čistého nebe.

Chvátají spolu

horalé k polím;

rukama lomí.

Potloukly všecko

kroupy a hromy!

A na to dílo

lítice dravé

slunéčko hledí

bezcitné, smavé!...