Bouře v samotě.

Nad prorvou údolí, jež leží mezi lesy

a potok písčitý se řadami vrb ztrácí,

mrak černý, hrozivý rozbité cáry věsí,

se vzkřekem bahenní se choulí v travách ptáci

a šedozelené se vlní moře trávy.

Ztemněly modříny, ztemněly černé jedle,

poplašným úderem se kloní stromů hlavy

a z keřů šumících zprchává listí zhnědlé.

Hladiny černy jsou, zčeřeny bělic vzmachy.

Teď mrtvá, mrtvá tma s rachotem bouře klesla,

déšť na hláď zavířil a přehnal se tak plachý

přes sosnu nad splavem, že táhlým šumem hlesla,

kde jak pes shrbená po špičkách v lesa kraji

v mdlé páře deštivé se vydra kmitla v sítí.

V záhybu hladiny teď velká kola hrají,

jak pod břeh zmizela se oné bouři skrýti.

V dřev spousty zahnědlých, v tmu zeleně a trávy

se průtrž spustila... Kaluže plny bahna,

hle, rostou úžasně, blesk svítí do nich dravý

a již se slívají... Tou bouří dlouho prahna

já počal o lidech sen velkých vzmachů sníti:

převratů myšlénky jak zahřmí v lidské duši,

v kaluže nečisté jak musí udeřiti,

je bleskem osvítí v dnů zotročilé hluši.